Ústavní soud TZ 37/2026
I nadále platí pravidlo, podle kterého je-li uvolněný člen zastupitelstva obce, kraje či hlavního města Prahy zároveň členem zastupitelstva samosprávného celku jiné úrovně, poskytne mu odměnu v plné výši pouze územní samospráva s vyšší odměnou. Druhý samosprávní celek mu poskytne již jen 0,4násobek odměny. Obstála taktéž související úprava pro neuvolněné zastupitele, kteří jsou současně na jedné straně (místo)starostové, primátoři, hejtmani či jejich náměstci a na druhé straně poslanci, senátoři či členové vlády.
Kombinace funkcí na úrovni obcí a krajů není v českém prostředí ničím výjimečným. Řada starostů či zastupitelů zároveň působí v krajských orgánech a propojují tak lokální a regionální politiku. Právě této skupiny se dotkla změna zákona, podle níž se při souběhu funkcí vyplácí plná odměna pouze z jednoho mandátu, zatímco druhý je finančně omezen na 40 % standardní částky.
Proti této úpravě se postavila skupina senátorů, která ji napadla u Ústavního soudu. Argumentovala především tím, že krácení zasahuje do práva na samosprávu a do práva na spravedlivou odměnu za práci. Podle jejich názoru by lidé, kteří vykonávají dvě veřejné funkce, měli dostávat odpovídající odměnu za každou z nich v plné výši.
Ústavní soud ale jejich návrh zamítl (nález sp. zn. Pl. ÚS 46/25). Ve svém rozhodnutí zdůraznil, že klíčové je posoudit, zda zákonná úprava zasahuje do samotné podstaty práva. V tomto případě tomu tak podle soudu není. Politik totiž nepřichází o odměnu jako takovou – jedna zůstává vyplácena v plné výši a druhá je pouze snížena.
Soud rovněž připomněl, že každé omezení musí mít rozumný a legitimní cíl. V tomto případě je jím úspora veřejných prostředků. Právě tento faktor podle soudce zpravodaje Martina Smolka ospravedlňuje, že zákonodárce sáhl k určitému omezení, aniž by tím překročil ústavní meze.
Rozhodnutí tak zapadá do širší judikatury Ústavního soudu, která opakovaně pracuje s principem přiměřenosti. Jinými slovy: zákony nemusí být dokonalé ani nejvýhodnější pro dotčené osoby, ale nesmějí být „extrémní“ – tedy natolik nepřiměřené, že by zasahovaly do samotného jádra základních práv. Pokud takovou hranici nepřekročí, Ústavní soud zpravidla do legislativního řešení nezasahuje.
Pro praxi to znamená poměrně jasný vzkaz. Právo na spravedlivou odměnu za práci neznamená nárok na maximální možnou odměnu ani na součet všech odměn bez omezení. Stát může pravidla odměňování upravit, a to i restriktivněji, pokud tím nesmaže samotný smysl odměny jako takové.
Rozhodnutí může mít širší dopady i mimo oblast veřejné správy. Ukazuje totiž obecný přístup Ústavního soudu k zásahům do odměňování: mírné či rozumně odůvodněné omezení obstojí, zatímco úplné odebrání či svévolné zásahy by už narážely na ústavní limity.
V konečném důsledku tak nález potvrzuje poměrně velkou volnost zákonodárce při nastavování pravidel odměňování – a zároveň vymezuje hranici, za kterou by už šlo o nepřijatelný zásah do základních práv.