Využití ergonomie v procesu racionalizace pracovního systému

Pojem „racionalizace“ je tradičně svázán s tvůrčím myšlením člověka jehož reálné vyústění ve společenské praxi se promítá ve větší nebo menší míře do uspokojování potřeb člověka. Je tedy zřejmé, že vývoj člověka a jeho potřeby byly, jsou a budou trvale ve znamení neustálého zdokonalování jeho existence.

Pro vývoj a existenci člověka je rozhodující společenská výroba. Proto je proces racionalizace výroby považován za jednu z forem zdokonalování výrobního systému založenou na optimálním spojení a maximálním využívání jeho jednotlivých prvků, s cílem dosahovat kvalitnějšího, hospodárnějšího a produktivnějšího výrobního efektu při současné minimalizaci požadavků na zdroje jeho zajišťování.

Protože člověk je nejdůležitějším prvkem výroby je tedy potřebné uspokojivě řešit všechny problémy, které souvisejí s vykonáváním lidské práce a postavením člověka v pracovním systému. Pro splnění tohoto požadavku bude třeba organicky sdružit poznatky ergonomie a dalších vědních disciplín a jejich metod účelově zaměřených na racionalizaci pracovních procesů. V tomto případě půjde o racionalizaci práce, racionalizaci pracovních podmínek apod. Použitý pojem „racionalizace“, dále v takto uvedeném zkráceném znění, bude z pohledu ergonomie chápán jako účelové zaměření určitých racionalizačních procesů uplatňovaných v rámci pracovního systému, tedy v širších souvislostech, pokud by z uvedeného kontextu nevyplynulo jinak (např. zaváděním racionalizace v jiných oblastech podle různých hledisek).

Dosavadní stav a vývoj ve zlepšování výrobních procesů je orientován převážně na dosažení vyšších technických a ekonomických ukazatelů ve společenské výrobě. Zabezpečování a zkvalitňování odpovídajících pracovních podmínek pro pracovní výkonnost člověka a celkové péči o jeho pracovní pohodu a zdraví v rámci těchto výrobních procesů není zatím plně věnována patřičná pozornost. Tento nedostatek pramení z přehlížení humanizačních principů ergonomie. To znamená, že nelze se v pracovním systému omezovat jen na řešení problémů povahy pouze ryze technické, ekonomické a organizační, ale že je nutné brát v úvahu aspekty psychologické, fyziologické, antropologické, biomechanické a také bezpečnostní a hygienické.

Na základě uvedených poznatků vyplývá, že k řešení problémů ergonomické povahy v pracovním systému za účelem jeho racionalizace bude žádoucí komplexní přístup. Tato skutečnost je založena na využití ekvivalentních metodických postupů ergonomie (jako prostředek), kde formou racionalizace jde o účelově zaměřený proces (jako cíl).

1. Základy formování poznatků ergonomie v procesu racionalizace

1.1 Historický vývoj racionalizace

Racionalizace je pojem velmi široký a složitý. Abychom mu správně porozuměli, uveďme jej trochou z historie a poučení z ní. Lidé již odedávna přemýšleli o tom, jak si usnadnit život, jak docílit s nejmenší námahou nejlepších výsledků ve svém konání. Říká se dokonce, že lenost je matkou pokroku. Člověk stále vynalézal nové a nové prostředky, které mu usnadňovaly pracovní činnost, a to tvůrčím přístupem s využíváním předchozích zkušeností a vlastního rozumu. Je tedy zřejmé, že vývoj člověka a jeho potřeby byly a jsou trvale ve znamení soustavného zdokonalování podmínek své existence, což nejlépe dokumentují např. různé úpravy nářadí a nástrojů, které se účelně tvarovaly, aby co nejlépe odpovídaly tvaru lidské ruky, prostě aby se s nimi co nejpohodlněji pracovalo.

V průběhu dalšího vývoje v průmyslu se myšlenky a metodika racionalizace zdokonalovaly a uplatňovaly se nejen ve výrobě, ale i v dalších oborech lidské činnosti, včetně práce v domácnostech. Na tomto úseku vědeckého řízení výroby se podíleli vědci z oborů zejména psychologie a fyziologie. Mezi nejznámější jména sem patří např.: Münsterberg, Bingham, Whipple v USA; Sečenov v Rusku; Liptmann, Giese, Moede v Německu; Vernon, Mayers v Anglii, a další.

Výrazný mezník ve vývoji racionalizace zaznamenáváme v období kolem roku 1920. Tehdy zorganizovalo sdružení amerických inženýrských spolků velkou celostátní akci „Za vyloučení ztrát v průmyslu“. Výsledkem vědeckého šetření se mimo jiné ukázalo, že vysoké procento ztrát zaviňují především vedoucí pracovníci (dnes bychom to připisovaly na vrub managementu), podstatně méně to zaviňují řadoví pracovníci a v neposlední řadě jsou to také vnější příčiny, jako je počasí, politické události a jiné. Z tohoto poznatku vyplynul mimořádně důležitý praktický závěr, že mnohem důležitější než popohánět dělníky k vyšším výkonům, je zvyšovat produktivitu jejich práce, a to odstraňováním překážek bránících vyšším výkonům. V tom lze spatřovat jedno z pravidel pro nejúčinnější racionalizační opatření – „Produktivita roste víc odstraňováním překážek než popoháněním v práci“. Dalším poznatkem z této akce bylo rozsáhlé uplatnění typizace a normalizace výrobků. V průběhu dalšího vývoje průmyslu se myšlenky a metody racionalizace neustále zdokonalovaly a uplatňovaly v dalších a dalších oborech lidské činnosti, včetně práce v domácnosti.

Po 2. světové válce se začíná prosazovat nový vědní obor – ergonomie, který se stává nositelem progresivních metod uplatňovaných i v racionalizačních procesech společenských činností. Z hlediska pojetí ergonomie se realizovaná zlepšení vztahují na pracovní systém. Zde uplatňovaná racionalizační opatření nelze omezovat jen na vyhledávání nejlepšího pracovního procesu a optimalizaci spotřeby lidské práce s využitím pracovních prostředků, neboť důležitou součástí realizovaných zlepšení je nutno chápat komplexně, což znamená usilovat o vytváření co nejvhodnějších pracovních podmínek pro pracujícího člověka, které by odpovídaly psychickým a fyzickým schopnostem a možnostem pracovníka.

Na základě poznatků ergonomie se veškerá zlepšení v daném pracovním systému dosahují zejména racionalizací. I když jde o procesy vlastní přirozenému vývoji, které v podstatě nejsou zcela člověku cizí, jeví se potřeba na ně zvlášť upozornit touto cestou. Proto v této souvislosti, kdy je úsilí zaměřeno na dosažení optimálních vztahů mezi nároky techniky, technologie i organizace práce na člověka a možnostmi člověka tyto nároky co nejlépe plnit, hovoříme o využití ergonomie při racionalizaci pracovních systémů v širším slova smyslu.

1.2 Trend v procesu racionalizace a inovace

Z hlediska teorie je inovace učení vysvětlující mechanismus a zákonitosti vývojového procesu v reálných objektech. Tento proces se stává metodologickým základem pro racionalizaci v uvažovaném objektu (pracovním systému).

Z praktického hlediska inovace představuje podmíněné změny (kvantitativní i kvalitativní) ve struktuře uvažovaného objektu. Racionalizace, jež ztělesňuje technický, popř. i jiný rozvoj, je proces postupu k provedení změn v objektu vyvozený tokem inovací. Výsledek inovačního procesu spočívá buď ve vzniku nového nebo ve uplatňování nových vlastností objektu (tzv. intenzivní rozvoj). S tímto přístupem se nejčastěji setkáváme v případech, kdy dochází ke změnám ve vnitřní struktuře výrobního organismu. Tyto poznatky však lze analogicky využít v ergonomii, kde se týkají zdokonalování pracovního systému.

Záměr ergonomie v těchto popisovaných souvislostech vychází z tvůrčí aktivity člověka, která je založena na poznávání objektivních skutečností ve zkoumaném pracovním systému a následném provádění dílčích nebo systémových změn. Zde je proces inovace a racionalizace, kromě uplatňování rozumu, intuice a pokrokových zkušeností apod., závislý na současné úrovni vědeckotechnického rozvoje.

Podstatou racionalizace uplatňované v rámci pracovního systému jsou změny, které se uskutečňují úpravami ve struktuře, a tudíž i ve vlastnostech pracovního systému, s cílem dosáhnout zlepšení dosavadního stavu.

V případě vzniku potřeby inovovat na základě invence (ideový základ inovace) je začátkem inovačního procesu v němž zpravidla rozlišujeme čtyři druhy inovací:

1. akceptaci – převzetí známého řešení jako vzoru beze změny.
2. aplikaci – přizpůsobení známého řešení jako vzoru.
3. adaptaci – přetvoření známého řešení jako vzoru.
4. úplnou inovaci – vytvoření zcela nového řešení.

Podle druhu užité inovace se její výsledek projeví v nových (zlepšených) vlastnostech pracovního systému (např. při zavádění nové pracovní metody (technologie) snižující fyzickou námahu). Racionalizace v tomto smyslu určuje nejvýhodnější postup, jak tyto inovační změny v pracovním systému (popř. v pracovním procesu) bude možno za daných podmínek dosáhnout.

Odlišnosti mezi racionalizací a inovací spočívají v tom, že:

• inovace je procesem provádění neustálých změn ve výrobním systému, které mohou jednoznačně určit ekonomickou a společenskou efektivnost jejich výsledků.
• racionalizace vzniká jako objektivní potřeba zdokonalování pracovního systému, vyvolaná neplněním, resp. jen částečným plněním, požadovaných funkcí.

Na obr. 1 je znázorněný model základních fází tvořivé aktivity člověka v trendech invence, inovace a racionalizace. Zde je názorně ukázáno, že existence racionalizace má přímou návaznost na inovaci. Tento vztah je možno vysvětlovat i opačně, tj., že vznik potřeby racionalizace vyvolává inovační aktivitu, což značí potřebu vzniku inovačního procesu, který dále vyvolá mobilizaci invencí lidských tvořivých schopností.

Obr. 1 Model fází tvořivé aktivity člověka v procesu invence, inovace a racionalizace.

Souhrnně lze konstatovat, že na základě intuice či logické úvahy vzniká invence, která se promítne do inovačního procesu. Tento proces se s konečnou platností realizuje i v postupech racionalizace. V případě, že nepůjde o zdokonalování reálné struktury (racionalizaci) určitého systému (objektu), ale o tvorbu principiálně novou strukturu systému, pak se jedná o konstrukci nové struktury na základě inovačního procesu.

Ergonomické úsilí o zdokonalování pracovního systému obsahuje, byť implicitně, všechny znaky fází tvůrčí aktivity člověka. V tom lze spatřovat teoretický základ racionalizace, jež má praktické uplatnění v technické praxi.

1.3 Podstata a cíl charakteru racionalizace v pojetí ergonomie

Snaha o racionalizaci všeho toho, co člověk dělá, jak to dělá, čím to dělá, proč to tak dělá je stará jako lidstvo samo, o čemž svědčí poznatky z historie. Teprve rozvojem průmyslu nabývá racionalizace ve výrobním procesu své nezastupitelné místo.

Obsah pojmu „racionalizace“, jak již bylo uvedeno dříve, je velmi volný a podléhá společenskému vývoji, v němž jsou mnohdy zdůrazňovány jen určité stránky řešeného problému.

Latinské slovo „ratio“ (čti racio) znamená rozum. „Racionální“ je tedy buď rozumný, vědecky nebo také rozumně (logicky) uspořádaný.

Pojem racionalizace (v pojetí ergonomie) je chápán jako cílevědomé, soustavné účelné zdokonalování a zhospodárnění procesů a jevů v daných pracovních systémech, přičemž se zkoumají, upravují a optimalizují mnohostranné měnící se vztahy mezi základními činiteli výroby, tj. pracovní silou, používanými pracovními prostředky a zpracovávanými předměty tak, aby se dosáhlo v daných pracovních podmínkách z ekonomického hlediska zvýšení produktivity práce a z psychofyziologického hlediska snížení namáhavosti lidské práce.

Řešením problémů souvisejících s vykonáváním lidské práce se zabývají různé obory biologických, ekonomických a technických věd. Každý z těchto oborů však zkoumá práci a pracujícího člověka z jiného hlediska, a proto žádný z nich nemůže poskytnout zcela vyčerpávající pohled na práci ze všech jejich stránek. Jedině ergonomie, která svým přístupem v určitém směru organicky sdružuje poznatky o práci a pracujícím člověku, a protože její vědecká poznatková základna to umožňuje, má proto všechny předpoklady stát se metodologickým nástrojem k řešení problémů v rámci daného pracovního systém formou různých racionalizačních opatření.

Racionalizace, jako jedna z forem způsobů zdokonalování pracovního systému, je založená na optimálním spojení a maximálního využívání všech atributů systémového přístupu při řešení problematiky vztahů mezi člověkem, technikou a prostředím. Systémový přístup, uplatňovaný při hodnocení pracovních systémů a navrhování zdokonalování jejich struktury a funkce, využívá a aplikuje teoretické a praktické poznatky vědních disciplín biologických, technických a ekonomických. Je tedy zřejmé, že výsledkem racionalizačního úsilí budou vždy existovat určité kompromisy. Zde je nutno zdůraznit, že to nesmí být na úkor člověka! Každé racionalizační úsilí bude vždy vystaveno různým omezujícím činitelům (výrobním, organizačním aj.) a také mnohdy protichůdně působícím tendencím, jak ze strany řídících pracovníků, tak i ostatních pracovníků (podřízených zaměstnanců). Rozporuplnost racionalizačních snah v praxi vyplývá z tendence po maximalizaci výkonů při využívání pracovního systému, byť s uplatňováním nejmodernějších poznatků z techniky, a současném požadavku ekonomiky, aby realizační náklady byly co nejmenší, zejména jde-li o zabezpečování humanizace pracovních podmínek.

Racionalizace, z hlediska systémového přístupu, vychází ze znalostí struktury a chování (funkce) daného pracovního systému, kdy je cílem najít takové parametry, při nichž bude chování pracovního systému podle určitého kritéria nejvýhodnější.

Základní principy a zásady ergonomie uplatňované při racionalizaci, jež vycházejí ze snahy praktického využití ergonomických poznatků v rámci pracovního systému, soustřeďují se převážně na:

zkoumání pracovních podmínek z hlediska působení různých činitelů a jejich vlivů na lidský organismus při vykonávání konkrétní pracovní činnosti;

řešení regulace pracovního zatížení z hlediska omezení výkonnosti člověka a úprav pracovních postupů a režimů práce;

řešení prostorového uspořádání, vybavení a úprav pracoviště, pracovního místa, z hlediska přizpůsobitelnosti osobám zde pracujících se zřetelem na polohové, pohybové a silové pracovní situace;

řešení konstrukce strojů a zařízení z hlediska optimalizace obsluhy člověkem;

řešení úprav faktorů pracovního prostředí z hlediska jejich vlivu na zdraví člověka.

Základní pojmy

• Racionalizace (obecně) – znamená využívání rozumových úvah, opírajících se o vědecké metody při organizaci nějaké činnosti.
• Racionalizace (v pojetí ergonomie) – představuje soustavné, systémové, komplexní, vědecky organizované úsilí o zefektivnění lidské práce a jejich podmínek, cíleně zaměřené na dosažení optimální psychické a fyziologické zátěže člověka v pracovním systému.
• Poznámka: Uvedený termín „racionalizace“ se zde považuje metodologicky za nedílnou sounáležitostí ergonomie.
• Inovace – je procesem, provádění neustálých změn nebo obnovy v lidské činnosti, myšlení, ve výrobě, promítnuté do výsledku nového produktu. Pohnutkou (nápadem, myšlenkou k aktivitě), která předchází inovacím je invence.
• Pracovní systém – podle ČSN EN 614-1 (83 3501) je definován jako systém, který zahrnuje vzájemné působení jedné nebo více osob s pracovními prostředky nutnými ke splnění pracovního úkolu v pracovním systému, na určitém pracovišti, v pracovním prostředí, za podmínek vyžadovaných pracovním úkolem. Pracovní systém je založen na koncepci, která v jeden celek spojuje obsluhu, pracovní prostředky (včetně strojů), pracovní prostor, pracovní prostředí, pracovní proces, pracovní úkol, management a organizaci i vzájemné vztahy mezi nimi.

1.4 Vymezení úlohy a místa racionalizace v technické praxi

Pro potřeby praxe se obecně racionalizační činnosti podrobně člení podle různých oblastí a hledisek. Protože toto členění je velmi relativní, proto je potřebné vždy přesně vymezit rozlišovací hlediska (znaky).

V rámci organizace a řízení výroby u průmyslového podniku se např. rozlišuje racionalizace procesů výkonných složek (tj. hlavní procesy bezprostředně plnící společenskou funkci – např. je to výroba, doprava, služby apod.), racionalizace složek správních a regulačních (např. výběr a rozmísťování pracovníků, organizace práce na pracovišti, řízení materiálového hospodářství apod.), racionalizace složek řídících (týká se to sféry managementu podniku). Jsou to oblasti, kde využití ergonomie při racionalizačních činnostech, nalézá své plné uplatnění.

V rámci pracovního systému, kde je doménou vykonávání a vynakládání lidské práce, se zpravidla rozlišuje: racionalizace techniky (uplatňují se poznatky nových vývojových trendů a její humanizace), racionalizace technologie (představuje úsilí o nejlepší způsob výrobních postupů, při respektování dispozic pracovníků – sleduje se jakost výrobků, výrobní náklady a namáhavost dílčích ručních operací), racionalizace práce (snahou je zlepšování pracovních podmínek pro člověka, včetně vhodného uspořádání základních činitelů výrobního procesu v prostoru a čase).

Při uplatňování racionalizace v rámci daného pracovního systému se nelze omezovat jen na vyhledávání nejlepšího průběhu pracovního procesu s ohledem na spotřebu času a využití výrobních prostředků (technické – ekonomické hledisko), ale současně také na vyhledávání optimálních pracovních podmínek s ohledem na fyzické a psychické schopnosti, možnosti a potřeby pracujícího člověka (psychofyziologické a zdravotní hlediska). Nejde tedy jen o opatření úzce zaměřené např. podle okamžité výroby – na zvyšování produktivity práce a kvality vynakládané práce apod. Jde zde současně o přizpůsobování pracovních metod, podmínek práce a prostředí možnostem a potřebám člověka, a tak přispívat k praktickému řešení otázek péči o člověku a zlepšování životních a kulturních podmínek a k rozvoji osobnosti člověka vůbec.

Z tohoto pohledu dále vyplývá, že při praktickém řešení problémů ergonomické povahy metodami aplikovanými při racionalizaci se vyžaduje komplexní systémový přístup, tudíž nelze se omezovat na otázky ryze technické, ekonomické a organizační, ale že je třeba rozšiřovat je na otázky povahy psychologické, fyziologické, antropologické, biomechanické, hygienické, bezpečnostní, popř. další.

Z pohledu ergonomie mají racionalizační opatření za cíl zajišťovat vysoce produktivní a efektivně vykonávanou práci, účelné využívání fyzických a psychických schopností pracovníků při optimálních podmínkách (technických, organizačních, …) na pracovištích. Pro co nejlepší účinnost vykonávané práce a v zájmu o co nejdelší uchování pracovních schopností a zdraví člověka je potřebné vytvářet takové pracovní podmínky, které snižují námahu a úsilí, odstraňují nebo značně omezují takové činitelé mající nepříznivý vliv na výkon práce a také se odstraňují škodlivé vlivy faktorů pracovního prostředí.

Takto je třeba chápat poslání racionalizace v pojetí ergonomie a jejího uplatňování v technické praxi.

2. Poslání a úkoly racionalizátorů

Aby pracovníci, zabývající se racionalizací pracovních systémů, mohli úspěšně plnit svoje poslání na tomto úseku racionalizační činnosti, potřebují si osvojit některé základní poznatky, zejména:

• vztazích mezi člověkem a prací, zvláště s ohledem na omezení pracovní výkonnosti člověka vlivem biologických diferencí mezi lidmi a vlivem funkčně anatomických vlastností;
• pohybovém výkonu člověka, zejména při úpravě pracoviště, pracovního prostoru a pracovní činnosti s ohledem na antropometrické a funkční zvláštnosti pracovníků (mentální nebo fyzické předpoklady);
• kritériích hodnocení pracovního zatížení a o podmínkách zpětných vazeb mezi člověkem a výsledkem jeho činnosti, především s ohledem na nesoulad mezi člověkem, technikou a organizací výroby a práce;
• hlavních činitelích pracovního prostředí, které bezprostředně ovlivňují pracovní výkonnost a zdravotní stav pracujících;
• sociálních a společenských faktorech ovlivňujících postoj lidí k práci a vztahy mezi nimi, zejména s ohledem na vznik chyb, omylů a konfliktních situací.

Z vymezených úkolů pro racionalizátory to však neznamená, že každý racionalizátor má být současně vysoce kvalifikovaným psychologem, fyziologem, sociologem apod. Jde především o to, aby praktik, provádějící racionalizační činnosti, měl dostatečný přehled o znalostech základních problémů studia pracovních podmínek, a tak mohl v konkrétních pracovních situacích:

• rozpoznat rozhodující psychofyziologické faktory a tím se vyvarovat uskutečnění sice technicky účelných racionalizačních opatření, avšak nadměrně zvyšující námahu a úsilí případně zhoršující se účinky pracovního prostředí;
• rozhodnout, zda a v jakém rozsahu je v daném případě zapotřebí spolupráce specialistů a formulovat jim konkrétní úkoly;
• použít vhodných metod a návodů, které jsou aplikací poznatků ergonomie, pro řešení konkrétních úkolů v racionalizační činnosti.

Dnes se na racionalizačních úkolech bude podílet vyškolený „Specialista v ergonomii“, zařazený v Národní soustavě kvalifikací pod kódem 39-009-N.

3. Požadavky na personálně odborné zabezpečování racionalizačních prací

Náročnější racionalizační úkoly nemůže zabezpečovat jednotlivec, ale většinou je to větší nebo menší tým kvalifikovaných odborníků (pracovníků). Naskýtá se otázka, jaké má být kvalifikační složení pracovníků takového týmu. Všeobecně lze říct, že každý racionalizátor musí mít jisté předpoklady jako jsou např. odborné znalosti, organizační a intelektuální schopnosti a také dobré charakterové vlastnosti. Po věcné stránce musí mít především ucelené znalosti o objektu zkoumání (např. o podniku, o dílně a náplně jejich práce) jako celku a o mechanismu jeho fungování. Přitom je samozřejmá těsná spolupráce s odborníky z různých oblastí, a to jak z místa konání racionalizačních prací, tak i s pracovníky externími (např. orgány veřejného zdraví a specialisty z referenčních laboratoří, inspektory bezpečnosti práce).

Racionalizátoři musí mít možnost kdykoliv obdržet všechny informace potřebné k práci. Zároveň musí být dobrými psychology, alespoň do té míry, aby dokázali klást správné otázky vhodným způsobem a v požadované formě. K tomu potřebují rozumět nastoleným problémům, které bude třeba řešit, být seznámeni se stanovenými úkoly, dokázat správně interpretovat záměry a cíle zadaného racionalizačního úkolu, zejména pokud jde o jejich rozsah, a konečně musí být schopni posoudit a zvážit přiměřenost různých možností řešení. Toho lze dosáhnout dlouhodobou činností a všestrannou praktickou zkušeností. U racionalizátorů se navíc vyžaduje tvůrčí (logické i analytické) myšlení.

Při sestavování týmu je třeba přihlížet i k tomu, aby racionalizační tým nebyl zbytečně příliš početný, aby se specialistů (pokud jich bude vůbec třeba) se využilo až ve fázi konkrétního řešení, a ne v prvních fázích práce.

V současnosti nabývají na významnosti různé poradenské a konzultační organizace, které mohou zejména u malých a středních podnicích napomáhat i v otázkách racionalizačního charakteru. Pracovníci poskytující takovéto služby získávají potřebná ověření (certifikát) s akreditací vydávaným ČIA (Český institut pro akreditaci). Zůstává nezodpovězenou otázkou, jaká je úroveň znalostí těchto expertů z hlediska praktického uplatňování poznatkové základny ergonomie.

Základní vlastnosti pro tvůrčí práci racionalizátorů

1. Senzitivita – rozpoznávat problémy, např. neobvyklosti, akceptovat problémy k řešení, reagovat na možnosti zlepšení.
2. Flexibilita – pružně měnit způsoby a východiska myšlení při řešení, přesunovat pozornost, překonávat fixaci, osvobodit se od původních stanovisek, uplatňovat kritické postoje.
3. Kreativita – nápaditost; tvořit na podnět a situaci velké množství námětů, konceptů, myšlenek a hypotéz.
4. Originalita – nalézt a formulovat nápaditou, zvláštní, novou nebo neobvyklou myšlenku, odpověď, rozhodnutí.
5. Elaborace – vypracovat detaily plánu, postupu, řešení či výtvoru.
6. Redefinice – přeměňovat strukturu dat, výroků, všimnout si dalších informací, různých dalších možností řešení, a to i neobvyklých.

Kolektivní tvůrčí práce racionalizátorů umožňuje:

• zvládnout rozsáhlé, komplexní a obtížné problémy, které jsou nad lidské síly jednotlivce;
• zvětšit množství a kvalitu informací (znalostí a zkušeností) využitelných při poznání všech aspektů a souvislostí řešeného problému;
• zvětšit počet nápadů a variant problému, což vede ke kvalitnějšímu řešení;
• účinně spolupracovat s jednotlivci z různých oborů, aby se dospělo ke komplexnímu interdisciplinárnímu přístupu (možná výměna názorů);
• zužitkovat rozdílné tvůrčí schopnosti jednotlivých členů řešitelského týmu, a tím urychlit postup řešení problému;
• překonat subjektivismus, jednostrannost a dílčí zájmy, snížit rizika chyb a omylů;
• překonávat úspěšněji různé stereotypy v myšlení i jednání, které by jednotlivec nedokázal prosadit.

4. Přístupy k tvorbě vybraných ergonomických metod a jejich užití v racionalizační praxi

Každá metoda je vytvářena účelově podle určitých pravidel a principů s přesně vymezeným cílem její aplikace. Metody mají vždy funkci poznávací (něčeho) a realizační (na něčem).

Užité metody ergonomie v rámci procesu racionalizace více či méně exaktně přispívají k popisu a k analýze daného pracovního systému. Cíl, který je přitom sledován, neznamená, že konkrétní pracovní systém zkoumáme pouze s přihlédnutím k jednomu či několika záměrům. Uvedené cíle právě naopak přestavují určitý postup zkoumání od hledisek obecných až po zcela konkrétní. V tom je jejich dialektický přístup, který je uplatňován při řešení racionalizačních úkolů. Z tohoto pohledu je zřejmé, že existuje řada různých metod, a proto budou i značné rozdílnosti ve vytvářených metodických postupech a jejich aplikacích.

K popisu a analýze řešeného problému se vybírají a používají takové metody, které nejlépe splňují požadované cíle racionalizačního úkolu.

Postup zkoumání a hodnocení v pracovním systému, za účelem jeho racionalizace, může být v praxi prováděn podle dvou základních hledisek:

1. Sestava souboru otázek, jejichž podstatou je sestavení a uspořádání otázek v logické návaznosti tak, že povedou systematicky k odhalení problémů na zkoumaném pracovním systému. Praktické užití bude např. při sběru informací, při prováděné analýze apod.
2. Zde se nabízí využít profesiografie, jako metody, která ve formě sestaveného cíleného profesiogramu (ve formě tzv. check listu) poskytuje výběr vhodných hodnotících hledisek (kritérií) v závislosti na účelu prováděné analýzy na daném pracovním systému.
3. Sestava algoritmu , jehož základem je postupový diagram, který tvoří popis jednoznačně určených postupů po krocích, vymezujících výstižně dílčí operace (činnosti) nebo stavy navazujících v logické posloupnosti tak, aby byl vytvořen ucelený pohled na zkoumaný pracovní systém. Rámcové uspořádání metodického postupu algoritmu se pro jeho použití v praxi zpravidla realizuje ve formě blokových schémat, jejichž předností je názorná přehlednost.

V obou uvedených postupech při zkoumání a hodnocení pracovního systému je důležitý tvořivý přístup racionalizátorů. Proto je kladen vysoký požadavek na jejich odborné znalosti a osobní vlastnosti.

Pro sestavení otázek nebo vytvoření algoritmu se mnohdy zdá, že jde jen o mechanicky prováděné úkony. Opak je pravdou. Bylo by totiž iluzorní spoléhat se, že se nám podaří sestavit takový soubor otázek nebo sestavit takový algoritmus, který by nevyžadoval dalších možných úprav, doplňků či korekcí. V tom právě spočívá to umění, jak získávat a vytvářet potřebné podklady pro racionalizaci (obecně pojato) a jak jich správně a účelně využívat v racionalizačních činnostech.

Praktické použití postupu užitého v procesu racionalizace podle algoritmu je uveden na jednoduchém příkladu.

Příklad: Algoritmus užitý v procesu racionalizace

Algoritmus je metodicky uváděn na blokovém schématu v obecných rysech s pěti hlavními kroky, které mohou být dále dílčím způsobem rozváděny o zkoumaném objektu či jevu. Dílčí kroky tvůrčím způsobem upravované umožňují proces racionalizace zjednodušit a urychlit. Při jejich sestavovaní musí být dodrženy zásady, které mají zajistit jednotný metodický postup.

Závěr

Ergonomie dodává do procesu racionalizace či inovace nádech humanizace. Míní se tím postavění a úloha člověka v pracovním procesu, kdy se zohledňuje přizpůsobování techniky člověku při respektování jeho možností a schopností plnit bez jakýchkoliv zábran zadané pracovní úkoly.

Racionalizace bude mít největší efekt v případě její konkrétní realizace. Výsledný proces racionalizace má příznivý vliv na člověka, ať si to uvědomuje či ne, při každé příležitosti v jeho konání, zvláště pak kdy se to promítá při výkonu povolání. V podstatě jde vždy o snahu ulehčit si práci. Třeba si také uvědomit, že jakékoliv zlepšení, kterého se dosáhne na úseku práce, se nemusí hned projevit ve finančním efektu, ale určitě bude mít pozitivní vliv na psychiku člověka, jeho náladu. Dosahování stále lepšího stavu pracovních podmínek na pracovišti se bude jistě projevovat ve zlepšení morálky, odrazí se v produktivitě pracovního výkonu a také ve zvýšení bezpečnosti práce. O problematice v přístupu k užití ergonomie v praxi doplňuje článek uvedený v BHP č.6/2015.

Předpoklady pro uplatňování racionalizace založené na ergonomických zásadách jsou:

• Ergonomicky myslet – což znamená hledat způsoby, jak si usnadnit práci a vykonávat ji s vynaložením menší námahy.
• Chovat se jako ergonom – což charakterizuje uskutečňované ergonomické myšlení v praxi.

POUŽITÁ LITERATURA:

1. Král, M.: Metody a techniky užité v ergonomii, 1. vyd. Výzkumný ústav bezpečnosti práce, NIVOS-BP Praha, 2001, 154 s.
2. Král, M. Pět kroků chronologického postupu ergonomického zkoumání a hodnocení v rámci pracovního systému, 1. vyd. Výzkumný ústav bezpečnosti práce, NIVOS – BP Praha, 2001, 27 s.
3. Malý, S., Král, M., Hanáková, E. ABC Ergonomie, 1. vyd. Professional Publishing, 2010.
4. Líbal, V., Organizace a řízení výroby, SNTL/ Alfa, Praha, 1979, 4.vyd., 496 s.
5. Picek, K., Kožíšek, J. Operační a systematická analýza 1 – skriptum, 1. vyd., Praha, ČVUT FS Praha, 1990, 174 s.
6. Zákon č. 211/2009 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací.
7. ČSN EN 614-1 + A1 (83 3501) /08/2009/
8. Bezpečnost strojních zařízení. Ergonomické zásady a navrhování.
9. Část 1: Terminologie a všeobecné zásady.