Odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky

Na stránkách tohoto časopisu bylo pojednáno o výše uvedené možnosti už několikrát. Šlo především o rozsudky Nejvyššího soudu. Ten mj. judikoval, že

1. součástí každého odstoupení od konkurenční doložky musí být jeho důvod,
2. takový důvod si musejí zaměstnavatel se zaměstnancem sjednat, jelikož zákoník práce ani jiný právní předpis důvod pro odstoupení od konkurenční doložky neupravuje,
3. neobstojí takové ujednání, které dává zaměstnavateli možnost odstoupit od konkurenční doložky „bez uvedení důvodu“ (případně „z jakéhokoliv důvodu“) nebo jen na základě jeho volného uvážení o tom, zdali má smysl trvat na závazku zaměstnance nekonkurovat zaměstnavateli po skončení pracovního poměru.

Se třetím závěrem se nedávno neztotožnil Ústavní soud. Svým nálezem jinak nastavil mantinely pro posouzení toho, kdy je odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky možné (platné), a kdy ne.

Právní věta

Judikaturou dovozená nemožnost (absolutní neplatnost) odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky v průběhu trvání pracovního poměru zaměstnance bez uvedení důvodu se jeví jako excesivní, iracionální a porušující základní práva podle čl. 2 odst. 3 a čl. 26 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud důrazně odmítá názor Nejvyššího soudu, že kategorický, plošný zákaz smluvních ujednání, jež by opravňovala zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky „bez udání důvodu“ (případně „z kteréhokoliv důvodu“), je nezbytný, protože jinak by zaměstnavatel mohl tímto způsobem odstoupit od konkurenční doložky klidně i v poslední den trvání pracovního poměru zaměstnance, zasáhnout do jeho legitimních očekávání a výrazně jej tím poškodit.

Tento kategorický, plošný zákaz totiž nevede pouze k nepřípustnosti odstoupení zaměstnavatele bez udání důvodu (případně z kteréhokoliv důvodu) v posledních dnech trvání pracovního poměru zaměstnance, jak se snaží tvrdit obecné soudy, nýbrž vede k nepřípustnosti takového odstoupení zaměstnavatele v průběhu celého trvání pracovního poměru zaměstnance, třeba i několik let předtím, než pracovní poměr zaměstnance skutečně skončí.

(z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 1889/19)

Předmět sporu

• Vyřešení právní otázky, zda lze považovat za ústavně konformní judikaturou obecných soudů dovozený zákaz odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky bez udání důvodu, a to i tehdy, byla-li tato možnost smluvními stranami výslovně sjednána.

Právní úprava

• čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)
• § 310 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů – vymezení období, ve kterém může zaměstnavatel odstoupit od konkurenční doložky
• § 580 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – neplatnost právního jednání
• § 2001 a násl. občanského zákoníku – právní úprava odstoupení od smlouvy.

Skutkový stav (popis případu)

• Zaměstnanec vykonával u zaměstnavatele práci na pozici „generální ředitel“; součástí pracovní smlouvy byla též konkurenční doložka, v níž byla ujednána mj. možnost zaměstnavatele odstoupit od ní v písemné formě kdykoliv po dobu trvání pracovního poměru, a to i bez udání důvodu.
• Zaměstnanec rozvázal se zaměstnavatelem pracovní poměr výpovědí; pár dnů před skončením pracovního poměru uplynutím výpovědní doby a s odkazem na ujednání v pracovní smlouvě doručil zaměstnavatel zaměstnanci písemné odstoupení od konkurenční doložky, aniž by v něm uvedl důvod takového kroku.
• V přesvědčení, že takové odstoupení je neplatné a že smluvní strany jsou nadále konkurenční doložkou vázány, podal zaměstnanec žalobu na zaplacení sjednaného peněžitého vyrovnání.
• Soud I. stupně i soud odvolací daly zaměstnanci za pravdu; vycházely přitom shodně z judikatury Nejvyššího soudu, dle které je odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky bez udání důvodu neplatné, a to i tehdy, byla-li tato možnost v konkurenční doložce výslovně sjednána, protože možnost zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky bez udání důvodu nebo z příliš široce vymezených důvodů je v rozporu s principem ochrany zaměstnance a zaměstnavatel by byl nedůvodně zvýhodněn na úkor zaměstnance.
• S dovoláním k Nejvyššímu soudu zaměstnavatel neuspěl; jeho podání totiž dovolací soud odmítl s tím, že rozhodnutí nižších soudů jsou plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; zaměstnavatel se proto obrátil s ústavní stížností na Ústavní soud.

Argumenty zaměstnavatele

• Zaměstnanec nemá a nemůže mít legitimní zájem na trvání konkurenční doložky, neboť jde o právní institut, jenž jej omezuje na trhu práce a omezuje jeho základní práva; smyslem a účelem konkurenční doložky je totiž poskytnutí preventivní ochrany zaměstnavateli před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, nikoli ochrana zaměstnance; je to tedy primárně zaměstnanec sám, kdo by měl mít zájem na tom, aby nenesl břímě v podobě povinností plynoucích z konkurenční doložky.
• V souladu s tím by měly být vykládány také podmínky pro odstoupení od konkurenční doložky ze strany zaměstnavatele; stanovení nepřiměřeně přísných podmínek pro odstoupení totiž vede k paradoxní situaci, kdy zaměstnavatel nemůže odstoupit od konkurenční doložky, byť na jejím dalším trvání již nemá zájem; absurdnost situace v nyní posuzované věci je navíc zdůrazněna tím, že to byl právě zaměstnanec, kdo navrhl, aby byla do smlouvy vložena klauzule o možnosti odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky bez udání důvodu.
• Povinnost sjednání konkrétních důvodů pro odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky není zakotvena ani v zákoníku práce, ani v občanském zákoníku; tuto povinnost stanovuje pouze judikatura Nejvyššího soudu; jde o typické soudcovské dotváření práva, které je však v rozporu s úmyslem zákonodárce a se smyslem a účelem konkurenční doložky; zákonodárce záměrně ponechal otázku úpravy důvodů odstoupení od konkurenční doložky na smluvních stranách, bez zákonných taxativních výčtů a bez omezování toho, zda a případně jaké důvody odstoupení si strany ujednají.
• Judikatura Nejvyššího soudu je postavena na mylném přesvědčení, že je to právě zaměstnanec, kdo má zájem na trvání konkurenční doložky a na ochraně před jednostranným odstoupením ze strany zaměstnavatele, přičemž tento tvrzený zájem zaměstnance pouze automaticky předpokládá; zájem zaměstnance na finančním plnění po ukončení pracovního poměru je dostatečně chráněn jinými právními instituty (např. výpovědní dobou, odchodným, odstupným); zájem zaměstnance na samotném trvání zákazu konkurovat zaměstnavateli z povahy věci nemůže existovat.
• Je třeba odmítnout názor, že zaměstnavatel může odstoupit od konkurenční doložky pouze na základě důvodů sankčního charakteru, jak je obvyklé u odstoupení od jiných typů občanskoprávních smluv; konkurenční doložka je totiž před ukončením pracovního poměru zaměstnance tzv. spící smlouvou, pročež se zaměstnanec v této době logicky nemůže dopustit jejího porušení; nelze tedy vyžadovat, aby zaměstnavatel mohl od konkurenční doložky odstoupit pouze v průběhu trvání pracovního poměru (časové omezení) a pouze z důvodů sankčního charakteru (věcné omezení), neboť pak by nebyl oprávněn odstoupit nikdy.

Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu

• Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu týkající se konkurenčních doložek na jedné straně přiznává, že účelem konkurenční doložky je primárně ochrana zájmů a práv zaměstnavatele, nikoli zaměstnance; současně však tatáž judikatura poněkud překvapivě projevuje silnou tendenci k zachování platnosti konkurenční doložky, i když její znění a vymezení vzájemných práv a povinností smluvních stran může vzbuzovat jisté pochybnosti, bez zkoumání konkrétních skutkových okolností případu předpokládá, že trvání konkurenční doložky je z pohledu zaměstnance žádoucí, neboť zaměstnanec tím získává „hospodářský prospěch“, a kategoricky vylučuje možnost zaměstnavatele (tj. smluvní strany, v jejíž prospěch je konkurenční doložka sjednána) odstoupit od ní bez uvedení důvodu nebo z příliš široce vymezených důvodů.
• Nepřípustnost smluvního ujednání, jež by zaměstnavatele opravňovalo odstoupit od konkurenční doložky bez udání důvodu nebo „z kteréhokoliv důvodu“, nestanovil zákonodárce, jenž je v českém ústavním pořádku primárním normotvůrcem, nýbrž obecné soudy, které mohou toliko dotvářet právo, a i to pouze v omezené míře; takové soudcovské dotváření práva je nutno podrobit obzvláště přísnému ústavnímu přezkumu, neboť tímto rozhodováním obecných soudů mohou být porušena nejen základní práva, ale i princip dělby moci, který je nedílnou součástí principu právního státu.
• Konkurenční doložka slouží primárně k ochraně práv a zájmů zaměstnavatele; naopak v zájmu zaměstnance zásadně je, aby konkurenční doložkou vázán nebyl; konkurenční doložka je totiž právním institutem, který zaměstnance po skončení pracovního poměru omezuje v dalším pracovním uplatnění, omezuje využitelnost jeho speciálních a z pohledu pracovního trhu cenných vědomostí, zručností nebo schopností v jistém smyslu „snižuje jeho cenu“ na trhu práce a typicky jej vystavuje nebezpečí, že v případě byť i nepatrného porušení konkurenční doložky po něm zaměstnavatel může požadovat zaplacení smluvní pokuty; to se pochopitelně musí promítnout i do oblasti posouzení ústavní konformity soudy dovozené nepřípustnosti (absolutní neplatnosti) takového smluvního ujednání, které zaměstnavateli umožňuje odstoupit od konkurenční doložky v průběhu trvání pracovního poměru zaměstnance bez udání důvodu.
• Není ústavně konformní závěr obecných soudů, podle nichž má zaměstnanec zájem na své vázanosti konkurenční doložkou a s tím spojeným získáváním „hospodářského prospěchu“ od zaměstnavatele, jakož i na ochraně před možností zaměstnavatele jednostranně odstoupit od konkurenční doložky buď bez uvedení důvodu, nebo z příliš široce či neurčitě vymezených důvodů; platí to tím spíše, že obecné soudy tento zájem zaměstnance bez dalšího předpokládají a nepovažují za nezbytné zjišťovat a prokazovat, jestli je ve světle konkrétních skutkových okolností případu skutečně dán.
• Součástí ústavně chráněné autonomie vůle a smluvní svobody dle čl. 2 odst. 3 Listiny a svobody podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny není pouze možnost sjednat si podmínky vzniku závazku a obsah vzájemných práv a povinností smluvních stran, nýbrž také možnost sjednat si podmínky zániku tohoto závazku.
• Ačkoli zaměstnavatel zpravidla bude mít zájem na trvání sjednané konkurenční doložky, mohou nastat situace, kdy se vázanost stran tímto smluvním ujednáním začne jevit jako nepřiměřená, zbytečná, nežádoucí nebo z jiného důvodu neudržitelná; k tomu může dojít z rozličných příčin, kupříkladu v důsledku plynutí času (např. zastarání informací, jejichž úniku měla konkurenční doložka předcházet), vývoje na trhu (např. ztráta lukrativnosti těchto informací), z důvodů na straně zaměstnavatele nebo z důvodu na straně zaměstnance (např. zaměstnanec v průběhu pracovního poměru nepřišel do kontaktu se žádnými informacemi, které by bylo nezbytné chránit konkurenční doložkou).
• Konkurenční doložka je v době před skončením pracovního poměru zaměstnance tzv. spící smlouvou a zamýšlené právní následky začne vyvolávat až po jeho skončení; dle kogentní úpravy obsažené v ustanovení § 310 odst. 4 zákoníku práce zaměstnavatel může odstoupit pouze v této „neaktivní“ fázi konkurenční doložky, čímž je do jisté míry zajišťována ochrana zaměstnance jakožto typově slabší smluvní strany v pracovněprávních vztazích; nelze navíc přehlédnout, že v důsledku tohoto časového omezení možnosti zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky se současně stírá praktický rozdíl mezi „tvrdším“ právním institutem odstoupení od smlouvy, jenž vyvolává zánik smluvního závazku od počátku, a „měkčím“ právním institutem výpovědi, jenž způsobuje zánik smluvního závazku až od momentu účinnosti výpovědi, resp. uplynutí výpovědní doby, a u něhož je běžně akceptována možnost podání výpovědi bez uvedení důvodu.
• Obecné soudy se dopustily ústavně nepřípustného dotváření práva, jestliže dospěly k závěru, že zaměstnavatel není oprávněn odstoupit od konkurenční doložky bez uvedení důvodu, byť tato možnost byla smluvními stranami výslovně sjednána, neboť podobná smluvní ujednání jsou podle ustanovení § 310 odst. 4 zákoníku práce ve spojení s ustanovením § 2001 občanského zákoníku nepřípustná; obecné soudy tím vykročily z mezí, v jejichž rámci je soudcovské dotváření práva ústavně konformní.
• Shora uvedené závěry ovšem nelze vykládat tak, že zaměstnanci nemá být poskytnuta žádná ochrana před potenciálním zneužitím práv a postavení ze strany zaměstnavatele; to by pouze vedlo k vytvoření další nerovnováhy mezi základními právy zaměstnavatele a zaměstnance a porušení principu ochrany zaměstnance coby typově slabší smluvní strany dle čl. 28 Listiny; z ústavního hlediska lze jen stěží akceptovat ničím neomezenou možnost zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky třeba i v poslední den trvání pracovního poměru zaměstnance; svoboda zaměstnavatele totiž končí tam, kde naráží na základní práva a legitimní zájmy zaměstnance, jemuž navíc ústavní pořádek přiznává zvláštní ochranu v pracovněprávních vztazích.
• Z čl. 28 Listiny plyne požadavek, aby se zaměstnanec mohl domáhat účinné ochrany před svévolí nebo zneužíváním typově silnějšího postavení zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích; obecné soudy tudíž mají povinnost poskytnout ochranu základním právům a legitimním zájmům zaměstnance, prokáže-li se, že zaměstnavatel jednal svévolně nebo zneužil své smluvně zakotvené možnosti odstoupit od konkurenční doložky bez uvedení důvodu (případně „z kteréhokoliv důvodu“); povinnost poskytnout ochranu základním právům a legitimním zájmům zaměstnance se pak do popředí dostává především tehdy, pokud k takovému odstoupení došlo v době, kdy bylo zřejmé, že zaměstnanec byl při rozhodování o svém dalším kariérním uplatnění veden vědomím, že je povinen po sjednanou dobu a typicky pod hrozbou smluvní pokuty dodržovat zákaz konkurence plynoucí z konkurenční doložky.
• Svévole nebo zneužití práva zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky i bez udání důvodu (případně „z kteréhokoliv důvodu“), byla-li tato možnost sjednána, musejí být v rámci soudního řízení zjišťovány a prokazovány s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu, nikoli automaticky a bez dalšího předpokládány (jak to v posuzované věci činily obecné soudy všech tří stupňů); obecné soudy jsou při rozhodování povinny vzít do úvahy všechny relevantní okolnosti případu, kupříkladu
  1. dobu, kdy k odstoupení zaměstnavatele došlo,
  2. odstoupil-li zaměstnavatel od konkurenční doložky těsně před skončením pracovního poměru zaměstnance, pak zvážit důvod, proč tak nemohl učinit dřív (zaměstnavatel by jej měl být schopen objasnit alespoň v řízení před soudem),
  3. odstoupil-li zaměstnavatel od konkurenční doložky bez uvedení důvodu, důvod, proč vázanost stran konkurenční doložkou považoval za nežádoucí, nepřiměřenou, neudržitelnou nebo nespravedlivou (zaměstnavatel by jej měl být schopen objasnit alespoň v řízení před soudem),
  4. skutečnosti nasvědčující tomu, že zaměstnanec si své budoucí zaměstnání nebo jiné kariérní uplatnění vybral právě s ohledem na svou vázanost konkurenční doložkou (např. si již našel povolání, které požadavkům plynoucím z konkurenční doložky vyhovuje, nebo naopak odmítl nabídku povolání, které těmto požadavkům nevyhovovalo), nebo
  5. skutečnosti nasvědčující tomu, že zaměstnavatel jednal svévolně nebo zneužil svého práva odstoupit od konkurenční doložky (např. se chtěl zprostit povinnosti poskytovat zaměstnanci peněžité vyrovnání v době, kdy věděl nebo mohl a měl vědět, že zaměstnanec si své budoucí zaměstnání nebo jiné kariérní uplatnění vybral právě s ohledem na svou vázanost konkurenční doložkou).
• V navazujícím soudním řízení budou obecné soudy povinny zohlednit všechny relevantní okolnosti případu a na základě konkrétních důkazů mj. posoudit, zda se zaměstnavatel dopustil svévole nebo zneužil svého typově silnějšího postavení v pracovněprávních vztazích, když bez uvedení důvodu odstoupil od konkurenční doložky, kterou si sjednal se zaměstnancem; obecné soudy následně budou muset své závěry stran důvodnosti či nedůvodnosti žaloby zaměstnance zdůvodnit řádným, logickým, srozumitelným a přesvědčivým způsobem v souladu s požadavky plynoucími z čl. 36 odst. 1 Listiny.