Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 238/2019, ve kterém přijal dovolací soud závěr, že jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu není s odkazem na ustanovení § 147 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, přípustné, se s pozitivní reakcí u odborné veřejnosti nesetkal. Také Ústavní soud při projednávání ústavní stížnosti projevil určité pochybnosti, ale důvod ke zrušení daného rozhodnutí nakonec neshledal.
Nedávno se Nejvyšší soud zabýval podobným případem, ovšem s tím rozdílem, že pohledávkou zaměstnance, vůči které započetl zaměstnavatel jednostranně svoji pohledávku na náhradu škody, byla tentokrát též jeho pohledávka na odstupném. Postavil se k tomu jmenovaný soud stejným způsobem, nebo jinak? Dozvíte se v jeho rozsudku ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3557/2019. V dané věci byla také podána ústavní stížnost.
Popis případu
Zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele jako stavbyvedoucí. Jeho pracovní poměr byl rozvázán z důvodu nadbytečnosti v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně ke dni 31. 12. 2017. Dle názoru zaměstnance se mu ve výplatě za poslední měsíc trvání pracovního poměru dostalo o 20 000 Kč méně, než mu podle práva náleželo, a o tuto částku ho připravil zaměstnavatel za účelem náhrady domnělé škody, kterou mu prý zaměstnanec způsobil.
Zaměstnavatel potvrdil, že podle jeho názoru mu zaměstnanec způsobil škodu, která spočívala v nutné opravě bezpečnostních vložek a překódování zámku z důvodu ztráty univerzálního klíče od vstupní branky, vchodu do budovy a vchodu do kanceláře, který zaměstnanec nevrátil při skončení pracovního poměru a podle jeho sdělení údajně ztratil, a dále v opravě multifunkční tiskárny, kterou zaměstnanec poškodil nevhodným zacházením. Zaměstnavatel z tohoto důvodu část mzdy a odstupného zaměstnanci zadržel, vyzval ho k náhradě škody, a když se tak v jím stanovené lhůtě nestalo, svoji pohledávku na zmíněnou náhradu škody započetl vůči zadržené částce.
Takovému postupu zaměstnavatele se zaměstnanec bránil soudní žalobou. Tvrdil, že zaměstnavateli žádnou škodu nezpůsobil a že jednostranné započtení pohledávky na náhradu domnělé škody vůči jeho pohledávce na mzdu a na odstupné není přípustné. Soudy nižších stupňů jeho žalobě vyhověly. Jak rozhodl Nejvyšší soud a čím argumentoval?
Z rozhodnutí soudu
Započtení (včetně započtení na pohledávku zaměstnance na mzdu) se v pracovněprávních vztazích řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh (§ 1982 odst. 1 občanského zákoníku). Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení (§ 1982 odst. 2 občanského zákoníku). K započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem (§ 1987 odst. 1 občanského zákoníku). Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není (§ 1987 odst. 2 občanského zákoníku).
Podle ustanovení § 144a odst. 4 zákoníku práce započtení proti pohledávce na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu smí být provedeno jen za podmínek stanovených v úpravě výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 147 odst. 3 věty druhé zákoníku práce srážky ze mzdy k náhradě škody jsou možné jen na základě dohody o srážkách ze mzdy [§ 146 písm. b) téhož právního předpisu].
Nejsou pochybnosti o tom, že závazek (dluh) zaměstnance nebo zaměstnavatele může v pracovněprávních vztazích zaniknout rovněž započtením. Započtením zanikají vzájemné závazky (dluhy) zaměstnance a zaměstnavatele se stejným druhem plnění v rozsahu, v jakém se kryjí jim odpovídající pohledávky, byla-li učiněna některým z účastníků pracovněprávních vztahů kompenzační námitka nebo došlo-li k jinému projevu směřujícímu k započtení. Započtení je možné, i když jedna ze vzájemných pohledávek nepochází z pracovněprávních vztahů. To platí i v případě, představuje-li jedna ze vzájemných pohledávek právo zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu. Proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu ovšem není jednostranné započtení ze strany zaměstnavatele přípustné v té části, která odpovídá tzv. základní nepostižitelné částce a jedné třetině zbytku čisté mzdy, platu, odměny z dohody nebo náhrady mzdy nebo platu.
Z uvedeného vyplývá, že proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a na náhradu mzdy nebo platu je jednostranné započtení ze strany zaměstnavatele - jsou-li dodrženy zákonné limity - obecně přípustné. Jde-li však o pohledávku zaměstnavatele na náhradu škody, zákon jednostranné započtení ze strany zaměstnavatele zapovídá, neboť možnost provádět srážky ze mzdy k náhradě škody podmiňuje uzavřením dohody o srážkách ze mzdy (srov. ustanovení § 147 odst. 3 větu druhou zákoníku práce). Bez této dohody (uzavřené podle ustanovení § 2045 občanského zákoníku) není zaměstnavatel oprávněn srážky ze mzdy k náhradě škody provádět, a to ani tehdy, jsou-li splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli, zaměstnanec svou odpovědnost za škodu uznal a zavázal se škodu nahradit (§ 263 zákoníku práce). Odpovědnost zaměstnance za škodu, kterou způsobil zaměstnavateli, ani případné uznání škody zaměstnancem tedy samo o sobě zaměstnavatele neopravňuje, aby částku potřebnou k náhradě této škody jednostranně srazil ze mzdy zaměstnance, i kdyby respektoval zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolací soud proto již v minulosti dospěl k závěru, že jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu není přípustné, i kdyby byly dodrženy zmíněné zákonné limity. Uvedený právní názor lze přiměřeně vztáhnout i na pohledávku zaměstnance na odstupné, kterého se sice netýkají zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 občanského soudního řádu, avšak (stejně jako na mzdu) vztahuje se na něj ustanovení § 147 odst. 3 zákoníku práce. Odstupné totiž zákon zahrnuje do tzv. jiných příjmů zaměstnance [srov. ustanovení § 145 odst. 2 písm. d) zákoníku práce], kterých se týká pojem "srážky ze mzdy", zavedený jako legislativní zkratka pro srážky z příjmu, tj. ze mzdy, platu a z jiných příjmů zaměstnance z pracovněprávního vztahu.
Jestliže tedy v daném případě zaměstnavatel jednostranně započetl a srazil ze mzdy zaměstnance za měsíc prosinec 2017 a z odstupného část své pohledávky na náhradu škody, kterou mu měl způsobit zaměstnanec při plnění pracovních úkolů, aniž by mezi smluvními stranami pracovního poměru byla v tomto směru uzavřena dohoda o srážkách ze mzdy, je správný závěr o opodstatněnosti podané žaloby.