Proč digitalizace často nevede ke zjednodušení, ale k většímu chaosu? Michal Bláha z Hlídače státu v komentáři pro aplikaci Práce a mzda vysvětluje, jak se u jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatelů jen přenesl starý byrokratický systém do nové aplikace.
Patnáct roztříštěných formulářů se mělo scvrknout do jednoho a život účetním se měl zjednodušit. To slíbilo MPSV u jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatelů (JMHZ). Výsledek je jeden formulář o desítkách stránek, v praxi delší než všech patnáct dohromady. A plný údajů, na které se předtím nikdo neptal.
Hned na úvod to chci říct jasně: nápad je správný. Sloučit hlášení na jeden úřad dává smysl. Problém není v myšlence, problém je v provedení.
Hlavní příčina sedí v zákoně, který je tlustý jako kniha. Stovky výjimek, tisíce kombinací, desítky typů zaměstnanců, a na každého platí něco jiného. Čím víc výjimek nacpete do pravidel, tím víc chyb naskáče v praxi. Tři roky vývoje a miliardy korun na tom nic nezměnily.
Dám příklad, který jsem řešil sám. Volala mi účetní, že po ní stát chce vědět, jakou fakultu jsem studoval, kdy jsem ji dokončil a kde sídlí škola, pod kterou fakulta spadá. Výši vzdělání a rok bych pochopil, může se hodit pro výpočet dávek. Ale adresu fakulty? Navíc ta data stát dávno má, eviduje je ministerstvo školství. Vím to, dělal jsem na tom projektu. Napsal jsem tedy na MPSV a tři týdny se se mnou nikdo nebavil. Teprve když jsem je dotlačil přes zákon 106, vypadlo z nich, že už tyto údaje nepožadují. Proč ale tento požadavek vůbec měli a kdo, mi ale odmítli říci.
A tady je jádro problému. Stát po firmách chce data, která sám sbírá jinde. Elektronické potvrzení o studiu jsme dokončili v roce 2025 a napojili na informační dálnici státu. MPSV o tom vědělo od začátku, dělalo se to i kvůli němu. Když jsem se před dvěma měsíci ptal, proč to nevyužili, tvrdili, že školství data odmítlo poskytnout. Není to pravda. Byl jsem na těch jednáních, sám jsem je vedl. Důvodem byla neochota a spěch. Firmy se s MPSV prát nebudou, sklopí hlavu a data pošlou, i když je ministerstvo požaduje v rozporu se zákonem. Klasická úřednická taktika.
Pak je tu samotné ovládání celé aplikace. Místo srozumitelné chyby vám systém vyhodí kód, třeba chyba 2325, a tím to končí. Občas přidá pojmy ze zákona, kterým rozumí úředník na MPSV, ale běžná účetní ne. Není divu, že je jejich infolinka a helpdesk přetíženy. U systému, který mluví se všemi firmami v zemi, se nedá spoléhat na dokumentac a školení, ale systém musí být jednoduchý, srozumitelný a předvídatelný.
Vina je jednoznačně v řízení projektu, který má na starosti náměstek Trpkoš.
Že to jde i jinak, ukázal předchozí systém Jenda, systém pro výplatu sociálních dávek. Než se vůbec začalo programovat, MPSV nejdřív zjednodušilo dávky. Teprve pak stavělo software. I legislativa vznikala s tím, že se bude digitalizovat. Dokonalé to není, ale funguje to. U hlášení postupovali obráceně: starý byrokratický chaos nacpali do nového formuláře.
A ještě jedno srovnání. Digitalizace stavebního řízení při startu schytala obrovskou kritiku (částečně oprávněnou), přitom stála zhruba desetkrát méně a dotkla se stokrát méně lidí než JMHZ. Dnes běží hladce, povolení se vyřídí v průměru do šedesáti dnů.
JMHZ zasahuje nesrovnatelně víc lidí a má mnohem víc problémů - a ty se přesto bagatelizují a média to moc neřeší. Ono si to za půl roku nejspíš sedne. Jenže tahle změna dopadá na miliony lidí, stála miliardy korun a zvládnout se dala mnohem lépe.
Michal Bláha
Hlídač státu & PastVina