Aby vznikl pracovní poměr, musejí se zaměstnanec a zaměstnavatel dohodnout především na tom, co bude zaměstnanec konat za práci (její druh) a kde tak bude činit (místo výkonu práce). Tomu ostatně odpovídá též ustanovení § 34 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, které stanoví nezbytné náležitosti pracovní smlouvy.
Ten problém se nestává často, ale přihodit se může - mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem dojde k uzavření pracovní smlouvy, nechybí v ní ani druh, ani místo výkonu práce, leč ke sjednanému dni nástupu do práce (a tedy ke dni vzniku pracovního poměru) není zaměstnavatel schopen zaměstnanci podle dohodnutých podmínek práci přidělovat. Jak na takovou situaci nahlížet z hlediska pracovního práva? A může mít tato skutečnost vliv na platnost samotné pracovní smlouvy? K této otázce se vyjádřil nedávno Nejvyšší soud, a to ve svém rozsudku ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1083/2017.
Popis případu
Zaměstnavatel sjednal se zaměstnancem pracovní smlouvu, dle které měl vykonávat zaměstnanec práci správce příslušného areálu (statku). Areál statku byl v pracovní smlouvě vymezen jako místo výkonu práce. Pracovní smlouvu přitom smluvní strany uzavíraly s vědomím, že dotyčný areál je předmětem restitučního řízení, a k jeho vydání do rukou zaměstnavatele došlo nakonec později než ke dni vzniku pracovního poměru (až v průběhu soudního sporu mezi nimi). Zaměstnavatel tak nemohl zaměstnanci od počátku přidělovat sjednanou práci ve sjednaném místě jejího výkonu.
Bezmála 4 měsíce po vzniku pracovního poměru přijal v návaznosti na výše uvedené zaměstnavatel rozhodnutí o organizační změně, kterým zrušil pracovní místo správce statku. V důsledku tohoto rozhodnutí byl zaměstnanec shledán nadbytečným a byla mu zaměstnavatelem dána výpověď z pracovního poměru dle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Předmětem sporu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem se pak stala platnost tohoto rozvazovacího právního jednání, resp. vůbec platnost pracovní smlouvy jako takové, protože bylo zřejmé, že zaměstnavatel neměl ke dni vzniku pracovního poměru vlastnické ani jiné užívací právo k nemovitostem, k nimž se vázal druh a místo výkonu práce zaměstnance.
Soudy nižších stupňů v uvedené skutečnosti ani ve výpovědi z pracovního poměru ze strany zaměstnavatele neviděly žádný problém. Věc pak předložil zaměstnanec prostřednictvím svého dovolání Nejvyššímu soudu k rozhodnutí.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu
V případě pracovního poměru, který je jedním ze základních pracovněprávních vztahů a jehož podstatou je pracovní závazek vymezený v ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce, tedy závazek zaměstnance vykonávat sjednanou práci a jemu odpovídající povinnost zaměstnavatele sjednanou práci přidělovat a platit za její výkon zaměstnanci mzdu nebo plat, mohou nastat a také často nastávají (jak na straně zaměstnance, tak na straně zaměstnavatele) skutečnosti, které způsobují, že zaměstnanec nemůže plnit pracovní závazek spočívající ve výkonu práce, a činí toto plnění nemožným.
Zákoník práce s těmito překážkami počítá a s ohledem na ochranné funkce pracovního práva, jež našly svůj výraz v základních zásadách pracovněprávních vztahů, jejich výskyt neřeší způsobem, ze kterého by bylo možné dovozovat neplatnost pracovní smlouvy (v případě počáteční nemožnosti plnění), nebo zánik závazku (v případě následné nemožnosti plnění). Bez ohledu na to, zda tu byly již v době uzavření pracovní smlouvy, nebo nastaly až v průběhu pracovního poměru, s nimi spojuje změnu (viz úpravu převedení zaměstnance na jinou práci v ustanovení § 41 zákoníku práce) nebo - v případě krátkodobé či dočasné nemožnosti plnění - dočasnou suspenzi pracovního závazku (viz úpravu překážek v práci v ustanoveních § 191 až § 210 zákoníku práce). Počáteční (stejně jako následná) nemožnost předmětu (obsahu) právního úkonu v pracovněprávních vztazích se může - zejména s ohledem na povahu těchto vztahů - vyskytnout jen v závazkových vztazích vzniklých (odvozených) ze základních pracovněprávních vztahů a zcela ojediněle.
Překážky v práci zákoník práce rozděluje na překážky v práci na straně zaměstnance a na překážky v práci na straně zaměstnavatele. Na straně zaměstnavatele se vyskytují dvě skupiny překážek, a to prostoje a přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy nebo živelní událostí (§ 207 zákoníku práce) a jiné překážky (§ 208 až § 210 zákoníku práce). O překážku v práci ve smyslu ustanovení § 208 zákoníku práce se jedná tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit výše uvedenou povinnost, vyplývající pro něj z pracovního poměru, přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (práci odpovídající funkci, do níž byl zaměstnanec jmenován), nejde-li o prostoj nebo přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy nebo živelní událostí podle ustanovení § 207 zákoníku práce, a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat; o překážku v práci jde bez ohledu na to, zda nemožnost přidělovat práci byla způsobena objektivní skutečností, popřípadě náhodou, která se zaměstnavateli přihodila, nebo zda ji zaměstnavatel sám svým jednáním způsobil (případné zavinění zaměstnavatele zde rovněž nemá význam). Jiná překážka na straně zaměstnavatele je dána skutečností, která ji vyvolala, a překážka v práci trvá po celou dobu trvání této skutečnosti; vůle zaměstnavatele je zde nerozhodná.
Mezi jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele lze zařadit i situace, kdy zaměstnavatel nemůže zaměstnanci přidělovat práci z toho důvodu, že nezískal nebo pozbyl oprávnění užívat k výkonu své podnikatelské nebo jiné činnosti nemovité věci či jiné prostory, které jsou podle pracovní smlouvy sjednaným místem výkonu práce zaměstnance, popř. se k nim též upíná jeho sjednaný druh práce. Existence takové překážky představuje právem uznanou dočasnou nemožnost plnění základních pracovněprávních povinností a vzhledem k tomu rovněž suspenzi pracovního závazku vymezeného v ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce; zaměstnavateli současně vzniká povinnost platit zaměstnanci náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku po celou dobu výskytu této překážky.
S její existencí nelze proto spojovat (v závislosti na tom, zda se uvedená překážka v práci na straně zaměstnavatele vyskytovala již v době uzavření pracovní smlouvy, nebo nastala později) neplatnost pracovní smlouvy pro počáteční nemožnost plnění ani zánik pracovního závazku pro následnou nemožnost plnění. Jiný výklad - směřující k tomu, aby zaměstnavatel pracovní smlouvy se zaměstnanci uzavíral teprve v době, kdy má zajištěny všechny podmínky k vykonávání své podnikatelské nebo jiné činnosti - by ostatně ani neodpovídal potřebám praktického života při přípravě a výkonu takové činnosti zaměstnavatele, a tedy ani při vytváření pracovních míst na trhu práce.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že ve skutečnosti, že žalovaný zaměstnavatel v době uzavření pracovní smlouvy ještě neměl možnost provozovat svoji činnost v areálu, který byl sjednaným místem výkonu práce zaměstnance a k němuž se též upínal jeho sjednaný druh práce, neboť tehdy teprve očekával, že mu tento areál do doby vzniku pracovního poměru bude vydán v rámci církevních restitucí, nelze spatřovat počáteční nemožnost plnění, pro kterou by pracovní smlouva byla absolutně neplatná.