JUDr. Jaroslav Stádník - strana 2

Podstatou tohoto článku je upozornit na některé důležité aspekty a dopady do zákona o zaměstnanosti, které se týkají dočasné pracovní neschopnosti a zdravotní způsobilosti fyzické osoby, respektive uchazeče o zaměstnání, případně žadatele o podporu v nezaměstnanosti.

Zákon o zaměstnanosti, vyjma toho, že stanovuje podmínky pro přiznání podpory v nezaměstnanosti jako určité formě podpory fyzické osoby, která přišla o zaměstnání a potřebuje po přechodnou dobu alespoň částečně finančně zabezpečit, zakotvuje rovněž situace, v nichž je fyzické osobě stanovena povinnost již nabytou podporu v nezaměstnanosti vrátit1. Této problematice, tedy zákonným podmínkám pro vznik povinnosti vrátit podporu v nezaměstnanosti, a to v případě, kdy k přeplatku došlo zaviněným jednáním uchazeče o zaměstnání, se budeme věnovat v následujících odstavcích.

Cílem tohoto článku je upozornit na jeden z nejnovějších rozsudků Nejvyššího správního soudu1), který se obsahově zabýval správním deliktem spočívajícím v umožnění výkonu nelegální práce. Specifičnost tohoto rozsudku, který byl vydán v oblasti, v níž je rozhodovací činnost správních soudů relativně bohatá, spočívá jednak v poměrně razantní výši uložené pokuty (7 300 000 Kč), a zejména pak v tom, že v daném případě byla nelegální práce zastírána smlouvou o sdružení2), tedy způsobem, který se v dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu naopak v takové míře neobjevuje.

Uvedený článek se zaměřuje na recentní rozsudek Nejvyššího správního soudu1 v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, kde se tento soud zabýval porušením právních předpisů ze strany zhotovitele při montážních pracích, když část činností přenesl dále na smluvního zhotovitele (dodavatele), který k takové činnosti nebyl způsobilý, aniž by zajistil bezpečnost ochrany zdraví při práci při práci ve výšce. Ve svém důsledku pak uvedená porušení právních předpisů vedla k pracovnímu úrazu.

V rámci kontrolní činnosti Státního úřadu inspekce práce se inspektoři zaměřují mimo jiné na kontrolu evidence pracovní doby, od které se následně odvíjí i kontrola jiných institutů v rámci zákoníku práce. Článek se zabývá problematikou evidence pracovní doby z pohledu případné kontroly orgánu inspekce práce, která může u zaměstnavatele proběhnout. Tato problematika vykazuje u výše uvedených kontrolních orgánů poměrně konzistentní zjištění co do jejich počtu, když se průměrně řadí do horní poloviny evidovaných nedostatků.

Podstatou tohoto článku je upozornit na situaci, která může v rámci kontrolní činnosti orgánů inspekce práce nastat v návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu ve vztahu k tzv. řetězení pracovních poměrů na dobu určitou, a která pak pro orgány inspekce práce nemá snadné řešení, pokud vůbec reálně existuje. Současně se pozastavíme nad praktickým dopadem rozsudku pro následné kroky zmiňovaného orgánu a řešení situace de lege lata. Článek se také pokusí odpovědět na otázku, zda bylo možné vzniklé situaci předejít.

Tento článek má za cíl seznámit čtenáře s jednou již schválenou právní úpravou zákona o zaměstnanosti a dále s plánovanými právními úpravami zákona o zaměstnanosti a zákona o inspekci práce, přičemž zařazeny jsou pouze ty návrhy, které již jsou projednávány alespoň na úrovni Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, a to v jejich aktuální podobě i s předpokládaným termínem nabytí účinnosti.

Blíží se konec roku a na něj navazující povinnost agentury práce zaslat úřadu práce přehled o tom, kolik fyzických osob a jakým způsobem zprostředkovala za uplynulý kalendářní rok. Tato oznamovací povinnost jí vyplývá z ust. § 59 odst. 2 zákona o zaměstnanosti.

Jeden z nástrojů pasivní politiky zaměstnanosti, jímž je podpora v nezaměstnanosti, má poměrně explicitně stanovená pravidla, kdy ji lze uchazeči o zaměstnání přiznat, po jakou podpůrčí dobu a rovněž v jaké výši, stejně tak jako důvody pro přerušení či zastavení poskytování nebo její vrácení. Může však nastat, a v praxi samozřejmě nezřídka nastává, i situace, kdy pravidla pro výpočet výše podpory v nezaměstnanosti z posledního příjmu uchazeče o zaměstnání (důchodově pojištěné zaměstnání nebo jiná výdělečná činnost) aplikovat nelze, a to z důvodů vyjmenovaných v ust. § 51 odst. 1 zákona o zaměstnanosti.

Série článků věnovaných kontrole bude ukončena tímto dílem, kde se budeme věnovat opravnému prostředku proti protokolu o kontrole a tomu, co může po konstatovaných porušeních a vypořádání námitek ze strany orgánů inspekce práce ještě následovat, když současně budou nastíněny i některé související problematické okruhy. Opět při rozboru problematiky budeme vycházet především z kontrolního řádu a zákona o inspekci práce.

Tento článek navazuje na první část a bude se tedy snažit popsat další milníky, které se mohou v kontrolním procesu objevit po shromáždění podkladů, kterým byl minulý článek zakončen. Jak již bylo zmíněno v předcházející části, předmětná problematika je nazírána optikou zákona o inspekci práce a zákona o zaměstnanosti jako speciálních předpisů ke kontrolnímu řádu.

Tento článek má za úkol uvést popis jednotlivých fází kontroly, které představují pomyslné milníky v kontrolním procesu a od kterých se následně odvíjí práva a povinnosti osob kontrolovaných a případně inspektorů. Neméně důležitou fází jsou pak úkony navazující na kontrolu, případně speciální úkony, které je možné činit na základě zákona o inspekci práce. Daná problematika je v tomto článku kromě již zmiňovaného předpisu nazírána také optikou kontrolního řádu a zákona o zaměstnanosti.

Jednou z oblastí, kterou zákon o zaměstnanosti reguluje, je zaměstnávání osob se zdravotním postižením, když se nepochybně jedná o skupinu osob, které na trhu práce potřebují určitou pomoc za účelem usnadnění možnosti pracovního uplatnění. Institutů, které mají tomuto pracovnímu uplatnění napomoci, je v zákoně o zaměstnanosti zakotveno několik, nicméně elementárním prvkem pro posuzování toho, zda se na konkrétní fyzickou osobu tato část zákona o zaměstnanosti vztahuje, je nejprve definování osoby se zdravotním postižením pro účely zákona o zaměstnanosti, přičemž definování tohoto pojmu je úkolem tohoto článku.

Problematika nelegální práce, která je i nadále jednou z nejzásadnějších oblastí zaměstnanosti a pracovního práva obecně, nemá odraz pouze ve správním právu, resp. ve správním trestání, byť tato rovina nelegální práce jednoznačně dominuje v preventivní, kontrolní i sankční činnosti správních orgánů, zejména orgánů inspekce práce a celní správy, když nelze opomíjet ani tu rovinu nelegální práce, která má svůj odraz v rovině trestněprávní. Základní náhled na trestněprávní rovinu, která je v praxi, z pochopitelných důvodů, oproti správnímu trestání poměrně opomíjena, by měl přinést tento článek.

Tento článek má poukázat v kontextu rozsudků Nejvyššího správního soudu na smysl těch ustanovení zákona o zaměstnanosti, která se dotýkají soustavné přípravy na budoucí povolání1), neboť posuzování této skutečnosti může být, jak vyplyne z popsaného, často předmětem nesprávných závěrů. Soustavná příprava na budoucí povolání se může promítnout jak např. do posouzení skutečnosti, zda došlo k umožnění výkonu nelegální práce cizince, tak na druhé straně např. do vedení uchazeče o zaměstnání v evidenci úřadu práce.

Jedním z práv uchazeče o zaměstnání a zároveň jedním z nástrojů pasivní politiky zaměstnanosti1) je rovněž podpora v nezaměstnanosti, která je uchazeči o zaměstnání poskytována ve správním řízení zahajovaném na základě podané žádosti, když řízení o žádosti má oproti řízení z moci úřední určitá specifika, a to zejména v rozsahu poučovací povinnosti ze strany správních orgánů. Vzhledem k tomu, že právě poučovací povinností a jejím rozsahem se v poslední době zabýval dvakrát Nejvyšší správní soud, když jeho jednotlivé senáty, jak bude zmíněno, nezaujaly zcela konzistentní stanovisko, v rámci tohoto článku se autoři pokusí tuto problematiku ve světle zmíněné judikatury přiblížit.

Tento článek se zabývá dvěma rozsudky Nejvyššího správního soudu, které ve svém důsledku představují jednak zásadní dopad pro činnost Úřadu práce České republiky při aplikaci předmětného ustanovení zákona o zaměstnanosti v praxi, a jednak představují ustálení přezkumné činnosti správních soudů v oblasti neposkytnutí příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením.

Obsahem tohoto článku je komentář ke dvěma rozsudkům, které se týkají zaměstnávání cizinců, resp. umožnění výkonu nelegální práce cizinci, který ke svému zaměstnání potřeboval povolení k zaměstnání, nezveřejnění (a také nenabízení místa zaměstnanci) a nenabízení pracovního místa zaměstnavateli, který chtěl cizince zaměstnávat, avšak hlášené volné pracovní místo bylo v rozporu s podmínkami zákona o zaměstnanosti.