Uvedený soudní spor se týkal řady věcí, mj. platnosti rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele okamžitým zrušením pro porušení „pracovní kázně“ zaměstnancem zvlášť hrubým způsobem. Pro účely této rubriky považuji ale za nejzajímavější pasáž týkající se jedné z cestovních náhrad, totiž stravného ve smyslu ustanovení § 163 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.
Zaměstnavatelé dobře vědí, že výše stravného - ať už při tuzemské, nebo zahraniční pracovní cestě - se odvíjí od doby jejího trvání. Roli hraje i to, zdali bylo zaměstnanci během pracovní cesty poskytnuto bezplatné jídlo, tedy jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře a na které zaměstnanec finančně nepřispívá, protože pak přísluší zaměstnanci stravné snížené (zaměstnavatel odměňující své zaměstnance mzdou sice ke snížení přistoupit nemusí, má to však pro něho i pro zaměstnance nepříznivé daňové důsledky).
V této souvislosti se nedávno Nejvyšší soud zabýval tím, kdy zaměstnanci vzniká právo na stravné, a to zejména pokud jde o předložení příslušných dokladů toho se týkajících a jeho vyúčtování. Své závěry shrnul do rozsudku ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3227/2018.
Popis případu
Zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele jako obchodní zástupce. V rámci soudního sporu o řadu „pracovněprávních nároků“ se na zaměstnavateli domáhal mj. zaplacení částky