Zatím je to jen přání otcem myšlenky - totiž aby se změnila právní úprava doručování písemností obsažená v ustanovení § 334 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Tím spíše, že Nejvyšší soud přistupuje k výkladu této právní úpravy pro někoho až příliš striktně a že zejména zaměstnavatelům to působí problémy (typicky zákonná preference osobního doručení písemnosti zaměstnanci nejen na pracovišti, ale též v místě jeho bydliště nebo na jiném místě, kde bude případně zastižen). Leč novela zákoníku práce toho se týkající předložena nebyla a od dovolacího soudu nelze očekávat změnu jím nastaveného kurzu.
Co doposud Nejvyšší soud výslovně neřešil, je otázka doručování písemností zaměstnanci jiným subjektem, než je jeho zaměstnavatel. Typicky může být takovým subjektem zřizovatel (např. územní samosprávný celek) a takovou písemností odvolání zaměstnance z nejvýše postaveného vedoucího pracovního místa (např. ředitele příspěvkové organizace). Jak totiž vyplývá z ustanovení § 73 odst. 1 zákoníku práce, možnost odvolání zaměstnance z vedoucího pracovního místa náleží v tomto případě tomu, kdo byl příslušný k jeho jmenování. Právě toho se týkal rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 361/2018.
Popis případu
Žalující zaměstnanec byl usnesením rady města jmenován na pracovní místo ředitele příspěvkové organizace (jednoho zařízení sociálních služeb). Po necelém roce byl týmž orgánem z výše uvedeného vedoucího pracovního místa odvolán, aby mu pak byla zaměstnavatelem v souladu s ustanovením § 73a odst. 2 zákoníku práce doručena výpověď z pracovního poměru z důvodu tzv