Rozvazuje-li zaměstnavatel pracovní poměr zejména výpovědí nebo okamžitým zrušením, nese to s sebou riziko, že zaměstnanec platnost takového právního jednání napadne, bude trvat na dalším zaměstnávání, podá v příslušné lhůtě žalobu a v soudním sporu bude nakonec úspěšný. Kromě následku spočívajícího v tom, že pracovní poměr neskončil a zaměstnavatel bude muset zaměstnanci práci znovu přidělovat, to má i rozměr finanční.
Dle ustanovení § 69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, totiž platí, že „dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru“.
Ohledně výpočtu výše této náhrady panuje řada nejasností. Přitom chybný postup může zaměstnance nebo zam