Náhrada za ztrátu na výdělku v době nemoci a rozvázání pracovního poměru

Vydáno: 6 minut čtení

Právní věta

Předpokladem odpovědnosti zaměstnavatele za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti zaměstnance je poškození zdraví zaměstnance pracovním úrazem, ztráta na výdělku (škoda), která zaměstnanci vznikla v průběhu pracovní neschopnosti, a příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady. Tuto příčinnou souvislost nepřerušuje skutečnost, že se zaměstnavatel se zaměstnancem v průběhu pracovní neschopnosti dohodli na skončení pracovního poměru, neboť právní úprava nepodmiňuje trvání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku trváním pracovního poměru se zaměstnavatelem, který za pracovní úraz zaměstnance (za škodu tím vzniklou) objektivně odpovídá.

(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 582/2015)

Předmět sporu

Vyřešení právní otázky, zda zaměstnanci přísluší náhrada za ztrátu na výdělku za dobu jeho pracovní neschopnosti i poté, co v jejím průběhu došlo k rozvázání pracovního poměru z důvodu nesouvisejícího s poškozením zdraví zaměstnance.

Právní úprava

§ 49 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů – dohoda jako jeden ze způsobů skončení pracovního poměru.

§ 271a zákoníku práce – náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti zaměstnance.

Skutkový stav (popis případu)

Zaměstnankyně utrpěla pracovní úraz (na zpáteční cestě ze semináře uklouzla na zledovatělém povrchu chodníku a pádem si způsobila frakturu pažní kosti a ramenního kloubu pravé ruky); úraz byl zaměstnavatelem posouzen bez nejmenších pochybností jako úraz pracovní a zaměstnankyni byla poskytována pojišťovnou, u které je zaměstnavatel pojištěn, náhrada za ztrátu na výdělku po dobu její pracovní neschopnosti. Úhrada zmíněné škody probíhala ale jen do data, ke kterému byl rozvázán pracovní poměr dohodou smluvních stran, přestože pracovní neschopnost zaměstnankyně nadále pokračovala (další bezmála rok a půl); zaměstnankyně se soudní žalobou domáhala na zaměstnavateli doplacení náhrady i za dobu nemoci po skončení pracovního poměru.

Argumenty zaměstnavatele

Náhradou ušlého výdělku se neodškodňuje samotná neschopnost výkonu práce zaměstnance, ale jde o náhradu skutečné majetkové újmy, tedy určitého majetkového přínosu, o který zaměstnanec v příčinné souvislosti s úrazem skutečně přišel; s vědomím tohoto názoru je nutné zkoumat a brát v potaz i skutečnost, že z důvodu ležících mimo vzniklý pracovní úraz může během trvání pracovní neschopnosti dojít k tomu, že skutečná majetková újma se v průběhu času změní, protože dojde kupříkladu k dohodě o skončení pracovního poměru z úplně jiných důvodů, které se vzniklým pracovním úrazem nesouvisí a ani nejde o důvody, které by měly zakrývat skutečnost, že zaměstnavatel se zbavuje zaměstnance nacházejícího se ve stavu delší pracovní neschopnosti.

Má-li se odškodňovat skutečná majetková újma, musí se brát v úvahu veškeré okolnosti, které na tuto majetkovou újmu mají vliv, což dobrovolné skončení pracovního poměru bezpochyby je (v daném případě byla dohoda uzavřena z důvodu porušení „pracovní kázně“ zaměstnankyní zvlášť hrubým způsobem, ze kterého byla dokonce vyvozena i její trestněprávní odpovědnost).

Argumenty zaměstnankyně a nižších soudů

Nelze srovnávat nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti s nárokem na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti; jde o dva naprosto rozdílné nároky, pro které zákonodárce stanovil samostatnou právní úpravu.

Náhrada ušlého výdělku, který nebyl uhrazen nemocenským, přísluší zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz, i po skončení pracovního poměru, trvá-li nadále jeho pracovní neschopnost; tím, že účastníci rozvázali pracovní poměr v době trvání pracovní neschopnosti, se na poměrech zaměstnankyně nezměnilo ničeho, neboť i nadále pro následky pracovního úrazu nebyla práce schopna, a tedy nebyla schopna dosahovat výdělku jako před pracovním úrazem.

Zaměstnankyně přišla o výdělek v důsledku pracovního úrazu a následné pracovní neschopnosti, a nikoliv v důsledku svých protiprávních činů; protože její protiprávní jednání a rozvázání pracovního poměru dohodou žádným způsobem nesouvisí s pracovním úrazem a s odpovědností za něj, nelze sdílet názor, že přiznání náhrady za ztrátu na výdělku je v daném případě v rozporu s dobrými mravy.

Z odůvodnění rozhodnutí soudu

Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku za po dobu pracovní neschopnosti; ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu omezena, a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který dočasně není schopen pro následky pracovního úrazu dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle ustanovení § 192 zákoníku práce a plnou výší nemocenského; náhrada za ztrátu na výdělku přísluší zaměstnanci do výše jeho průměrného výdělku před vznikem škody i za dobu, kdy mu v době prvních 3 kalendářních dnů pracovní neschopnosti nenáleží nemocenské nebo kdy mu nepřísluší náhrada mzdy nebo platu.

V posuzované věci není sporu o tom, že zaměstnankyně utrpěla pracovní úraz a že celá její navazující pracovní neschopnost byla pro následky pracovního úrazu; žalovaný zaměstnavatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by alespoň zčásti byly příčinou pracovní neschopnosti jiné okolnosti s pracovním úrazem (jeho následky) nesouvisející.

Případné protiprávní jednání zaměstnankyně, které mělo být pohnutkou k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru, nemůže být důvodem pro odepření jejího práva na náhradu škody na výdělku s poukazem na zneužití jejího postavení, neboť toto jednání žádným způsobem nesouvisí s pracovním úrazem a s následnou neschopností k výkonu práce; stanovisko zaměstnavatele navíc není konzistentní v tom, že nevysvětluje, proč nebylo namítané protiprávní jednání překážkou pro přiznání plnění za první část pracovní neschopnosti, zatímco v další části má touto překážkou být; dovolání zaměstnavatele není opodstatněné