Články

Soudní dvůr Evropské unie na základě předběžné otázky předložené Obvodním soudem pro Prahu 9 vynesl dne 9. září 2021 ve věci C-107/19 přelomový rozsudek odchylující se od dosavadní praxe českých soudů v otázce kvalifikace kritérií determinujících přestávku v práci a tzv. přiměřenou dobu na jídlo a oddech podle čl. 2 bod 1 a bod 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby. Rozhodnutí otevírá dotčeným zaměstnancům cestu k uplatnění mzdových či platových nároků za práci za období, která byla zaměstnavateli, resp. národními soudy až doposud posuzována jako doba odpočinku (přestávky v práci) bez práva na odměnu.

V tomto článku se zaměříme na otázku bezprostředně související s bezpečností a ochranou zdraví při práci, a to na přestávky v práci a na bezpečnostní přestávky.

Pracovní dobu je možné považovat za jednu ze základních pracovních podmínek, za nichž zaměstnanec koná pro zaměstnavatele práci v pracovním poměru, neboť dle ust. § 74 zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákoník práce") platí, že pro zaměstnance, kteří konají práci na základě některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, zaměstnavatel není povinen pracovní dobu rozvrhnout.