Výkladová stanoviska AKV (XXXII.)
JUDr.
Petr
Bukovjan
JUDr. Bc.
Michal
Peškar
1. Nařízení práce na dálku a úhrada nákladů
*
Dle ustanovení § 317 odst. 3
zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„ZP“ nebo
„zákoník práce“),
je zaměstnavatel oprávněn
písemně nařídit zaměstnanci práci na dálku
v případě, že tak stanoví opatření orgánu veřejné
moci
podle jiného zákona, a to na nezbytně nutnou dobu, pokud to povaha vykonávané práce
umožňuje a za podmínky, že místo výkonu práce na dálku bude pro výkon práce způsobilé
. V této
souvislosti je zaměstnanec povinen na výzvu zaměstnavatele bez zbytečného odkladu písemně určit
místo, na které mu zaměstnavatel práci na dálku může nařídit, nebo sdělit, že nemá k dispozici žádné
místo způsobilé k výkonu práce na dálku.*
Pokud budou výše popsané podmínky splněny a
zaměstnanec bude konat práci na dálku
z nařízení zaměstnavatele
, přísluší mu v takovém případě paušální náhrada nákladů
dle
ustanovení § 190a odst. 1 písm. b)
ZP, nebo jen „teoretická“ náhrada prokázaných nákladů
dle ustanovení
§ 190a odst. 1 písm. a)
ZP?Stanovisko
*
Samotný fakt, že zaměstnanec bude konat práci na dálku
nikoliv na základě písemné dohody se
zaměstnavatelem dle ustanovení § 317 odst. 1
ZP, ale z nařízení zaměstnavatele
za podmínek uvedených ve třetím odstavci téhož
paragrafu, nezakládá automaticky právo zaměstnance na poskytování paušální částky
k úhradě
nákladů, které mu při výkonu takové práce vzniknou. Podle Kolegia se i v tomto případě uplatní
obecný princip dle ustanovení § 190a odst. 1
písm. a) ZP, totiž že zaměstnavatel je povinen uhradit zaměstnanci náklady spojené s
výkonem práce na dálku, které prokázal
.*