Není až tak důležité, že v předmětném soudním sporu se Nejvyšší soud zabýval právem zaměstnance na odstupné, s nímž dnešní právní úprava obsažená v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, už nepočítá. Do 31. 12. 2011 platilo dle ustanovení § 67 odst. 1 zákoníku práce, že mj. zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr dle ustanovení § 56 zákoníku práce, přísluší odstupné ve výši nejméně trojnásobku průměrného (měsíčního) výdělku. Nyní zaměstnanci v takovém případě náleží dle ustanovení § 56 odst. 2 zákoníku práce náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného (měsíčního) výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. Důležitější je výklad toho, kdy je odstupné splatné a jak z tohoto hlediska posoudit ustanovení § 67 odst. 4 zákoníku práce, že odstupné je zaměstnavatel povinen zaměstnanci vyplatit po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu určeném u zaměstnavatele pro výplatu mzdy nebo platu, pokud se písemně nedohodne se zaměstnancem na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty.
Nejvyšší soud už v několika ze svých rozhodnutí dovodil, že mzda (plat a jejich náhrady) jsou splatné posledním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, za který toto plnění přísluší, že prodlení se splněním tohoto dluhu zaměstnavatele vůči zaměstnanci nastává až prvním dnem dalšího (přespříštího) kalendářního měsíce a že zaměstnavatelem určený nebo sjednaný výplatní termín na tom ničeho nemění. Jak je to se splatností odstupného, k tomu se Nejvyšší soud vyjádřil výslovně v rozsudku ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4027/2015.
Z rozhodnutí soudu
Splatnost odstupného nelze odvozovat od splatnosti mzdy upravené v ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce, neboť odstupné není mzdou ani její složkou, nýbrž jednorázovým peněžitým příspěvkem k překlenutí nepříznivé sociální situace zaměstnance v souvislosti se ztrátou zaměstnání. Zaměstnavatel je povinen uspokojit zaměstnancovo právo na odstupné - jestliže se nedohodl se zaměstnancem na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty odstupného - v nejbližším výplatním termínu určeném u zaměstnavatele pro výplatu mzdy.
Při úvaze, který den se pokládá za takový „nejbližší výplatní termín“, je třeba přihlédnout k tomu, že výplata odstupného se odvíjí od určení období, v němž je podle ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce splatná mzda, na niž má zaměstnanec právo za práci, kterou pro zaměstnavatele vykonal (pravidelný termín výplaty se určuje v rámci období splatnosti mzdy), a že tímto obdobím, nepožádal-li zaměstnanec o výplatu mzdy v den skončení pracovního poměru, popřípadě neumožňuje-li výplatu mzdy v den skončení pracovního poměru technika výpočtu mezd u zaměstnavatele, se řídí splatnost mzdy zaměstnance také při skončení pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že výplata odstupného nepředchází výplatě mzdy, na niž má zaměstnanec právo za naposledy vykonanou práci, popřípadě příslušné náhrady mzdy (a ani se za výplatou této mzdy neopožďuje), rozumí se nejbližším výplatním termínem určeným u zaměstnavatele pro výplatu mzdy po skončení pracovního poměru pravidelný termín výplaty mzdy určený v mezích období, v němž nastala splatnost mzdy, na niž má zaměstnanec právo za naposledy před skončením pracovního poměru pro zaměstnavatele vykonanou práci, popřípadě splatnost příslušné náhrady mzdy.
Z uvedeného vyplývá, že odstupné (v daném případě příslušející zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení § 56 zákoníku práce) je splatné - nedohodl-li se se zaměstnavatelem na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty odstupného - po skončení pracovního poměru v pravidelném termínu výplaty mzdy určeném v mezích období, v němž nastala splatnost mzdy, na niž má zaměstnanec právo za práci, kterou pro zaměstnavatele vykonal naposledy před skončením pracovního poměru, popřípadě v němž nastala splatnost příslušné náhrady mzdy.