Osobní automobil a odpovědnost zaměstnavatele za škodu na odložených věcech

Právní věta

Z hlediska odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci na odložených věcech podle ustanovení § 267 odst. 1 zákoníku práce nelze za věc (předmět), která se obvykle nosí do zaměstnání, považovat osobní automobil, který zaměstnanec používá k cestě do zaměstnání a zpět. Za osobní automobil, který zaměstnanec umístil v objektu zaměstnavatele na nehlídaném parkovišti, zaměstnavatel odpovídá pouze do částky 10 000 Kč, ledaže škodu na tomto automobilu způsobil jiný zaměstnanec zaměstnavatele (§ 268 odst. 2 zákoníku práce).

(z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2345/2015)

Předmět sporu

• Vyřešení právní otázky předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci na odloženém dopravním prostředku (osobním automobilu) použitém pro cestu do zaměstnání a zpět.

Právní úprava

• § 265 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů – obecná odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci.
• § 267 a § 268 zákoníku práce – odpovědnost zaměstnavatele za škodu na zaměstnancem odložených věcech.

Skutkový stav (popis případu)

• Zaměstnankyně pracovala u zaměstnavatele na základě pracovní smlouvy jako všeobecná sestra; jednoho dne jako obvykle použila pro cestu do zaměstnání osobní automobil, který po průjezdu vjezdovou vrátnicí a po přiložení čipové identifikační karty ke čtecímu zařízení na parkovacím stojanu zaparkovala v areálu zaměstnavatele na parkovacím místě před pavilonem, kde pracovala; automobil zajistila vnitřním bezpečnostním zařízením a uzamkla; klíče od automobilu spolu s ostatními osobními věcmi vložila do zaměstnavatelem přidělené uzamykatelné šatní skříňky v šatně sester, která sloužila k převlékání zaměstnankyň před a po směně, a nastoupila na směnu; k ukládání cenných věcí zaměstnanců (i pacientů) zaměstnavatele byl na jeho pracovišti určen zaměstnavatelem trezor.
• Téhož dne po směně zaměstnankyně po příchodu do šatny zjistila, že její šatní skříňka (a tři další) je otevřená, věci zpřeházené a klíče od automobilu i vozidlo jsou odcizeny; krádež hned nahlásila Policii České republiky a následujícího dne oznámila škodnou událost zaměstnavateli (a byl s ní sepsán „protokol o nežádoucí události“).
• Nebylo zjištěno, že by osobní automobil odcizil jiný zaměstnanec zaměstnavatele; podle usnesení Policie České republiky byla z důvodu neúčelnosti trestního stíhání odložena věc podezření mj. z přečinu krádeže, kterého se měl dopustit přítel jedné bývalé zaměstnankyně zaměstnavatele tím, že vnikl do šatny personálu zaměstnavatele v příslušném pavilonu, který si odemkl pomocí klíčů své přítelkyně, přičemž v šatně za použití nezjištěného předmětu, bez poškození, vnikl do čtyř šatních skříněk personálu a z uzamčené skříňky odcizil mj. klíčky od osobního automobilu patřícího zaměstnankyni; s tímto autem odjel a odcizené vozidlo prodal neznámé osobě.
• Zaměstnankyně požadovala po zaměstnavateli náhradu škody ve výši kupní ceny vozidla (automobil byl starý asi 10 měsíců) s odkazem na jeho odpovědnost za škodu na odložených věcech; protože zaměstnavatel její požadavek odmítl, podala soudní žalobu.

Argumenty zaměstnankyně

• Chovala se podle pokynů zaměstnavatele, odložila automobil na místo k tomu určené a má tedy právo na úhradu vzniklé škody v požadované výši.
• Autem dojíždí do zaměstnání velká část pracujících a „pro milióny obyvatel“ je to dopravní prostředek „z hlediska dosažitelnosti práce zcela nezastupitelný“; cesta osobním automobilem do práce a zpět znamená „denní úsporu času minimálně ve výši jedné hodiny“, a je tedy obvyklým dopravním prostředkem k cestě do zaměstnání.
• Pokud ustanovení § 226 zákoníku práce neukládá povinnost zaměstnavateli zajistit bezpečnou úschovu jakýchkoliv dopravních prostředků, platí i pro něj obecná povinnost předcházet možným škodám.
• Ke vzniku škody došlo v příčinné souvislosti se zanedbáním povinností pracovníků zaměstnavatele, protože jeden z nich při propouštění bývalé zaměstnankyně nepostupoval s péčí řádného hospodáře a nevyžádal si od jmenované vrácení klíčů od pavilonu a šatny nebo po jejím odchodu nevyměnil příslušné zámky, čímž vytvořil podmínky pro trestnou činnost jejího přítele.

Argumenty zaměstnavatele (a nižších soudů)

• Automobil nelze považovat za věc, která se ve smyslu § 267 odst. 1 zákoníku práce obvykle nosí do zaměstnání a za kterou by zaměstnavatel odpovídal bez omezení; zákoník práce sice nevymezuje, co lze považovat za věci, které se obvykle nosí do práce, nicméně v tomto směru lze vyjít z ustanovení § 226 zákoníku práce, které ukládá zaměstnavateli povinnost zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanec obvykle nosí do práce (jimiž je třeba rozumět např. kabelku, hodinky, mobilní telefon, běžné šperky apod.), aniž by ovšem ukládalo zaměstnavateli – tak jako ustanovení § 145 dřívějšího zákoníku práce – povinnost zajistit též „bezpečnou úschovu obvyklých dopravních prostředků, pokud je zaměstnanci používají k cestě do zaměstnání a zpět“.
• Ani nyní nelze považovat automobil za obvyklý dopravní prostředek k cestě do zaměstnání a zpět, jestliže nynější ustanovení § 226 zákoníku práce zaměstnavateli neukládá povinnost zajistit bezpečnou úschovu nejen osobního automobilu, ale též jakýchkoliv jiných dopravních prostředků (např. kol, motocyklů apod.).
• Za situace, kdy bylo prokázáno, že zaměstnankyně odcizený automobil sice zaparkovala v areálu zaměstnavatele na místě k tomu obvyklém, avšak nešlo o hlídané parkoviště, a tudíž nešlo o věc, která by byla převzata do zvláštní úschovy, a kdy nebylo zjištěno, že by škoda byla způsobena jiným zaměstnancem zaměstnavatele, je namístě závěr, že odpovědnost zaměstnavatele je dána podle ustanovení § 268 odst. 2 zákoníku práce, ovšem jen do výše 10 000 Kč (tuto částku cena odcizeného automobilu nepochybně překročila).

Z odůvodnění rozhodnutí soudu

• Podle ustanovení § 267 odst. 1 zákoníku práce odpovídá zaměstnavatel zaměstnanci za škodu na věcech, které se obvykle nosí do práce a které si zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém; právo na náhradu škody zanikne (s účinností od 1. 10. 2015 právo nezanikne, toliko se promlčí), jestliže její vznik neohlásí zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se o škodě dozvěděl (viz ustanovení § 267 odst. 2 zákoníku práce).
• Podle ustanovení § 268 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel odpovídá za věci, které zaměstnanec obvykle do práce nenosí a které zaměstnavatel nepřevzal do zvláštní úschovy, do částky 10 000 Kč; jestliže se zjistí, že škodu na těchto věcech způsobil jiný zaměstnanec nebo došlo-li ke škodě na věci, kterou zaměstnavatel převzal do zvláštní úschovy, je zaměstnavatel povinen uhradit zaměstnanci škodu v plné výši.
• Odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci na odložených věcech navazuje na povinnost zaměstnavatele zajistit bezpečnou úschovu svršků a ostatních osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání (viz ustanovení § 226 zákoníku práce); předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 267 zákoníku práce jsou odložení věcí při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém, vznik škody na těchto věcech, ohlášení vzniku škody zaměstnavateli bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se zaměstnanec o škodě dozvěděl.
• Odpovědnost zaměstnavatele se vztahuje na věci, které zaměstnanec v souvislosti s výkonem práce odložil a které se tak dostaly mimo sféru jeho dispozice, a zaměstnanec dočasně ztratil možnost na ně dohlížet a pečovat o ně; nezáleží na tom, zda škodu způsobil spoluzaměstnanec, nebo jiná osoba; odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci na odložených věcech je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění; této objektivní odpovědnosti se zaměstnavatel nemůže zprostit jednostranným prohlášením, že za odložené věci neodpovídá; proto jakákoli obecná oznámení na pracovišti toho typu, že „za odložené věci se neručí“, nemají právní význam.
• Odpovědnost zaměstnavatele za škodu na odložených věcech se v zásadě vztahuje na všechny věci, které zaměstnanec vnese do zaměstnání, dojde-li však ke škodě na věcech, které zaměstnanci obvykle do práce nenosí (např. cenné šperky, větší částky peněz), je tato okolnost významná z hlediska rozsahu náhrady škody; za věci, které zaměstnanec obvykle do práce nenosí a které zaměstnavatel nepřevzal do zvláštní úschovy, odpovídá zaměstnavatel jen do částky 10 000 Kč; za odložené věci, které se obvykle do práce nosí, včetně těch, které se obvykle do práce nenosí, ale které zaměstnavatel převzal do zvláštní úschovy nebo na nich škodu způsobil jiný zaměstnanec, odpovídá zaměstnavatel bez omezení.
• Určení místa, kam má zaměstnanec věci odkládat, je věcí zaměstnavatele; může se tak stát pracovním řádem, pokynem vedoucího zaměstnance nebo faktickým předáním přidělené šatní skříňky, uzamykatelné skříně apod.; jestliže je zaměstnanci tímto způsobem určeno zcela konkrétní místo pro odkládání věcí, neponese již zaměstnavatel odpovědnost za škodu na věcech odložených jinde, i kdyby se jednalo o místo účelnější, z hlediska sledovaného účelu výhodnější nebo praktičtější; v případě, že zaměstnavatel naopak místo neurčí, bude dána jeho odpovědnost, dojde-li ke škodě na věci odložené na místě, kam se věci podle zaběhnutých zvyklostí obvykle odkládají; předmětem této odpovědnosti nemohou být věci, které si zaměstnanec v práci uložil bez souvislosti s výkonem práce.
• S názorem, že osobní automobil používaný zaměstnancem k cestě do zaměstnání a zpět lze považovat za předmět, který se obvykle „nosí“ do zaměstnání, nelze souhlasit; zákoník práce nestanoví hlediska pro posouzení, které věci zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání; vodítkem může být jen ustanovení § 226 zákoníku práce, podle kterého je zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání; ze znění tohoto ustanovení lze usoudit, že za věci obvykle nošené do zaměstnání lze považovat především takové svršky a takové osobní předměty, které vzhledem k povaze pracoviště, místním a časovým podmínkám zaměstnanci zpravidla do zaměstnání nosí; vedle oděvu může jít o peněženky, tašky, aktovky, u žen kabelky, přiměřené peněžní částky, hodinky, běžné šperky (prsteny, nikoli však například cenná briliantová brož), v současné době i mobilní telefony.
• Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (tj. předtím, než byl zrušen stávajícím zákoníkem práce), za předměty obvykle nošené do zaměstnání považoval i obvyklé dopravní prostředky (nikoli však osobní automobily), které zaměstnanci používali při cestě do práce a zpět (viz ustanovení § 145 tehdejšího zákona); současná právní úprava však tento okruh věcí nepřevzala, a za věci obvyklé proto žádný dopravní prostředek nelze považovat; tento závěr se týká nejen osobních automobilů, ale i kol, mopedů apod.
• Je jistě mimo pochybnost, že v dnešní době autem dojíždí do zaměstnání velká část zaměstnanců a „pro milióny obyvatel“ je to dopravní prostředek „z hlediska dosažitelnosti práce zcela nezastupitelný“; nelze ovšem přehlédnout, že kdyby zákonodárce chtěl zahrnout dopravní prostředky, které zaměstnanci používají pro cestu do zaměstnání a zpět, mezi věci (předměty) obvykle nošené do zaměstnání, jimž je zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnou úschovu, jistě by tento svůj úmysl v platné právní úpravě vyjádřil; jestliže však (oproti předešlé právní úpravě) upravil znění ustanovení § 226 zákoníku práce do současné podoby tak, že z demonstrativního výčtu věcí, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání a jimž je zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnou úschovu, vypustil obvyklé dopravní prostředky, které zaměstnanci používají k cestě do zaměstnání a zpět, nelze takovou úpravu považovat za přehlédnutí, nýbrž za zcela jasně vyjádřený záměr zajistit bezpečnou úschovu jednak svršků, a úměrně k povaze těchto věcí také odpovídajících osobních předmětů; z tohoto důvodu nelze připustit jakýkoliv extenzivní výklad jdoucí nad daný zákonný rámec.
• I když osobní automobil nelze považovat za věc (předmět), která se obvykle nosí do zaměstnání, nelze vyloučit odpovědnost zaměstnavatele podle ustanovení § 268 odst. 2 zákoníku práce; odpovědnost zaměstnavatele podle tohoto ustanovení je však v případě věcí (předmětů), které se obvykle do práce nenosí, dána v plném rozsahu pouze tehdy, jestliže věc byla převzata zaměstnavatelem do zvláštní úschovy nebo způsobil-li škodu na této věci jiný zaměstnanec; to, zda zaměstnavatel převezme i věci, které se do práce obvykle nenosí, včetně dopravních prostředků, do zvláštní úschovy, vždy záleží na rozhodnutí zaměstnavatele, které bude zpravidla podmíněno i jeho možnostmi vytvořit prostor pro bezpečnou úschovu těchto věcí, včetně dopravních prostředků.
• Byla-li v projednávané věci možnost uložit klíče od osobního automobilu do trezoru, který zaměstnavatel zaměstnancům určil pro ukládání cenných věcí a předmětů (tedy věcí, které se obvykle do práce nenosí), neznamená to, že tímto úkonem (uložením klíčů od dopravního prostředku do trezoru) by zaměstnavatel přebíral do zvláštní úschovy i samotný automobil; za zvláštní úschovu osobního automobilu je možné považovat jeho zaparkování na hlídaném parkovišti, které k tomu účelu zaměstnavatel zřídil; nelze jím však rozumět parkoviště v areálu zaměstnavatele, které je pouze v dohledu vrátnice nebo hlídače, aniž by zaměstnavatel vrátnému uložil hlídat přesně určená parkovací místa.
• Z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že škoda, jejíž náhrady se zaměstnankyně v tomto řízení domáhá, jí vznikla odcizením osobního automobilu, který před započetím práce umístila (odložila) v areálu zaměstnavatele na místě, na kterém se takové dopravní prostředky obvykle umisťují; nejednalo se o hlídaná parkovací místa, nýbrž zaměstnavatel toliko umožnil svým zaměstnancům zaparkování osobních automobilů používaných při cestě do zaměstnání a zpět ve svém areálu „mimo travnaté plochy“ způsobem uvedeným v jeho směrnici; vzhledem k tomu, že nebylo ani zjištěno, že by automobil zaměstnankyně odcizil některý ze zaměstnanců zaměstnavatele, je správný závěr odvolacího soudu, že zaměstnavatel podle ustanovení § 268 odst. 2 zákoníku práce odpovídá zaměstnankyni za škodu na odloženém osobním automobilu jen do částky 10 000 Kč.
• V soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že jestliže nebyly splněny podmínky odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na odložených věcech zaměstnance podle ustanovení § 267 zákoníku práce, ani v plném rozsahu podle ustanovení § 268 odst. 2 téhož právního předpisu, je třeba posoudit odpovědnost zaměstnavatele ještě podle ustanovení § 265 zákoníku práce, tedy z hledisek obecné odpovědnosti; podle ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům; podle ustanovení § 265 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.
• Obě citovaná ustanovení upravují tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci; předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu však upravují rozdílně; podle ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jestliže příčinou škody bylo porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům; okolnost, zda právní povinnosti porušil nebo úmyslně jednal proti dobrým mravům zaměstnavatel, zaměstnanec jednající jeho jménem nebo jiná osoba bez jakéhokoliv vztahu k zaměstnavateli, zde není významná; rozhodující je, že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním; naproti tomu podle ustanovení § 265 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla i jinak než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele ze strany zaměstnanců jednajících jeho jménem nebo přímo samotným zaměstnavatelem – fyzickou osobou; předpokladem obecné odpovědnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 265 zákoníku práce není, aby porušení právní povinnosti bylo zaměstnavatelem zaviněno; zaměstnavatel odpovídá i za takové porušení svých povinností, k nimž došlo bez subjektivního zavinění jeho zaměstnanců.
• V posuzovaném případě je za daného skutkového stavu zřejmé, že zaměstnavatel nemůže zaměstnankyni odpovídat za škodu podle ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce; podle tohoto ustanovení je dána odpovědnost jen za takovou škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním; protože podle ustanovení § 274 zákoníku práce v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení a úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele, za které však zákon výslovně nepovažuje cestu do zaměstnání a zpět, je odůvodněn závěr, že škoda na osobním automobilu, který zaměstnankyně používala pouze k cestě do zaměstnání a zpět, jí nevznikla při plnění pracovních úkolů ani v přímé souvislosti s ním.
• Z uvedeného vyplývá, že v daném případě by mohla přicházet v úvahu pouze odpovědnost zaměstnavatele podle ustanovení § 265 odst. 2 zákoníku práce, pro niž není rozhodující, při jaké činnosti zaměstnanci škoda vznikne; předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle tohoto ustanovení jsou porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem nebo zaměstnavatelem – fyzickou osobou, vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody; v řízení o náhradu škody podle ustanovení § 265 odst. 2 zákoníku práce má poškozený zaměstnanec procesní povinnost tvrdit a posléze i prokázat všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.
• Je mimo pochybnost, že zaměstnanci, kteří jednají jménem zaměstnavatele, jsou vedle právních předpisů vztahujících se k práci jimi vykonávané povinni dodržovat rovněž vnitřní předpisy zaměstnavatele, s nimiž byli řádně seznámeni [viz ustanovení § 301 písm. c) a § 305 zákoníku práce]; zaměstnankyni lze přisvědčit v tom, že zanedbání povinností pracovníků zaměstnavatele při propouštění bývalé zaměstnankyně (nevyžádání si od jmenované vrácení klíčů mj. od šatny nebo neprovedení výměny příslušných zámků), kdyby bylo prokázáno, by bylo v rozporu s ustanovením směrnice zaměstnavatele týkající se ochrany jeho budov, objektu a majetku, a mohlo by mít význam z hlediska obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265 odst. 2 zákoníku práce tehdy, jestliže by toto opomenutí příslušného zaměstnance zaměstnavatele skutečně napomohlo trestné činnosti pachatele (přítele bývalé zaměstnankyně) v tom smyslu, že – nebýt tohoto opomenutí – k odcizení automobilu zaměstnankyně (a škodě) by nedošlo.
• Odvolací soud se věcí z tohoto pohledu nezabýval; jeho právní posouzení věci je proto neúplné, a tedy i nesprávné.

Poznámka

Jak vidno z výše uvedeného rozhodnutí, pro vznik odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na osobním automobilu použitém zaměstnancem na cestu do zaměstnání a zpět je důležité, kde konkrétně zaměstnanec parkoval. Ostatně sám Nejvyšší soud odkázal ve svém rozhodnutí na svůj letitý (a podle jeho názoru stále použitelný) rozsudek ze dne 10. 9. 1976, sp. zn. 5 Cz 15/76, v němž vyjádřil v obdobné věci potřebu provést důkazy k objasnění toho, „zda osobní automobil žalobce byl odcizen z místa v objektu organizace, na němž byly automobily obvykle zaparkovány, nebo z parkoviště zřízeného organizací pro parkování osobních automobilů těch pracovníků, kteří používají aut při cestě do zaměstnání a zpět, či zda byl automobil odcizen z parkoviště zřízeného organizací nebo na veřejném parkovišti, které je mimo objekt organizace“.

Za důvodné přitom jmenovaný soud v tehdejším rozsudku považoval též „zjistit polohu místa, kde automobil byl zaparkován, kým, kdy a na kterém pozemku bylo toto místo vyhrazeno k parkování automobilů, zda bylo toto místo opatřeno dopravní značkou umístěnou na základě rozhodnutí příslušného orgánu, případně i další rozhodné skutečnosti“.