Mgr. Monika Chromečková

S účinností od 29. 7. 2017 byla v zákoně o zaměstnanosti ukotvena nová povinnost agentur práce, které mají povolení přidělovat své zaměstnance k uživateli, poskytnout na zvláštní účet Úřadu práce České republiky – generální ředitelství (dále jen „úřad práce“) kauci ve výši 500 000 Kč. Předmětem článku tedy bude shrnout danou problematiku včetně poskytnutí praktických informací pro stávající agentury práce a potenciální žadatele o povolení ke zprostředkování zaměstnávání.

Ustanovení § 3 odst. 3 zákona o inspekci práce s účinností od 1. 4. 2017 ukotvuje, že orgány inspekce práce kontrolují dodržování právních předpisů upravujících právní postavení zaměstnanců vyslaných k výkonu práce v rámci poskytování služeb. Jedná se o transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/67/EU ze dne 15. května 2014 o prosazování směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb a o změně nařízení (EU) č. 1024/2012 o správní spolupráci prostřednictvím systému pro výměnu informací o vnitřním trhu („nařízení o systému IMI“) [dále jen „prosazovací směrnice“]. Právě prosazování pravidel vysílání pracovníků orgány inspekce práce na území České republiky je věnován tento článek.

Definice zastřeného zprostředkování zaměstnání byla legislativně ukotvena prostřednictvím novely zákona o zaměstnanosti teprve s účinností od 29. 7. 2017. Tento institut nebyl součástí vládního návrhu předmětné novely, ale byl do ní inkorporován následně prostřednictvím poslanecké iniciativy. Přes svoje relativní mládí se však poměrně rychle stal využívaným prostředkem postihu ze strany orgánů inspekce práce. Smyslem článku pak je v souvislostech upozornit na vybrané aspekty dané problematiky, včetně otázek aplikační praxe.

Vysílání zaměstnanců v rámci směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „směrnice o vysílání pracovníků“) je na národní úrovni ošetřeno rovněž zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Recentní rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) vztahující se k vysílání cizinců z tzv. třetích států svědčí o tom, že jeho dosavadní způsob interpretace těchto předpisů ve vztahu k vyslaným cizincům a jejich zaměstnavatelům vnáší do praxe spíše nejasnosti.

V rámci směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „směrnice o vysílání pracovníků“) mohou své zaměstnance nadnárodně vysílat také agentury práce a poskytovat je jako pracovní sílu dalším subjektům (podle české úpravy uživatelům) usazeným v jiném členském státě Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru nebo Švýcarska (dále jen „členský stát“). V následujícím textu se proto zaměříme na některé specifické aspekty činnosti agentur práce s přihlédnutím k unijním a vnitrostátním právním předpisům i judikatuře.

Možnost zaměstnavatelů vysílat své zaměstnance v rámci směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „směrnice o vysílání pracovníků“) je jedním ze základních pilířů svobody poskytování služeb na vnitřním trhu Evropské unie (dále jen „EU“) již řadu let. V současnosti je však tato problematika intenzivně diskutována zejména s ohledem na návrh již druhé revize této směrnice, která může významně změnit ráz současného vysílání zaměstnanců.