Eva Dandová

Výčet práv a povinností zaměstnance na úseku BOZP obsahuje § 106 ZP a toto ustanovení plně koresponduje s povinnostmi zaměstnavatele v § 101 až 105 ZP . Při aplikaci a výkladu jednotlivých zásad obsažených v tomto ustanovení je třeba přihlížet zejména k „souvztažným“ ustanovením upravujícím povinnosti zaměstnavatele v oblasti BOZP a dále pak k ostatním ustanovením zákoníku práce .

Zákoník práce v § 1a ZP stanoví, že smysl a účel ustanovení tohoto zákona vyjadřuje i pět základních zásad pracovněprávních vztahů. Pro naše další pojednání jsou důležité dvě zásady, a to zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance a zásada uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek.

Povinnosti zaměstnavatele týkající se poskytování OOPP jsou upraveny přímo v § 104 ZP . Zákonodárce výslovně stanoví, že není-li možné rizika odstranit nebo dostatečně omezit prostředky kolektivní ochrany nebo opatřeními v oblasti organizace práce, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnancům osobní ochranné pracovní prostředky. Osobní ochranné pracovní prostředky jsou ochranné prostředky, které musí chránit zaměstnance před riziky, nesmí ohrožovat jejich zdraví, nesmí bránit při výkonu práce a musí splňovat požadavky stanovené zvláštním právním předpisem.

Je všeobecně známo, že evropská směrnice 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby hned v preambuli stanoví, že ustanovení směrnice Rady 89/391/EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci jsou i nadále plně použitelná pro oblasti, na něž se vztahuje tato směrnice, aniž jsou dotčena přísnější nebo zvláštní ustanovení v ní obsažená. Tím je naznačena provázanost těchto dvou směrnic, rámcová směrnice o BOZP musí být vůdčí ideou pro právní úpravu pracovní doby.

Zákoník práce výslovně stanoví, že zaměstnavatelé jsou povinni vytvářet zaměstnancům pracovní podmínky, které umožňují bezpečný výkon práce, v souladu se zvláštními právními předpisy zajišťovat pro zaměstnance závodní preventivní péči. Toto ustanovení navazuje na základní zásady zákoníku práce , neboť podle § 1a ZP uspokojivé a bezpečné pracovní podmínky patří mezi základní zásady pracovněprávních vztahů. Je však velice obecné, protože konkrétní povinnosti např. v oblasti BOZP obsahuje zákoník práce v samostatné části páté, tedy v § 101 až 108 ZP nebo v ostatních předpisech.

Podle § 105 ZP je zaměstnavatel povinen vést v knize úrazů evidenci o všech úrazech, i když jimi nebyla způsobena pracovní neschopnost nebo byla způsobena pracovní neschopnost nepřesahující 3 kalendářní dny.

Předmětem našeho zájmu je poslední novela zákoníku práce provedená zákonem č. 413/2023 Sb. , kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb. , zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 281/2023 Sb. , kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb. , zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, která byla přijata po dlouhých jednáních až v prosinci a byla publikována ve Sbírce zákonů až 27. prosince 2023.

V našem článku si připomeneme hlavní povinnosti zaměstnavatele na úseku BOZP vůči zaměstnancům pracujícím na základě některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, a to s ohledem na změny tohoto institutu provedené novelou zákoníku práce účinnou od 1. 10 2023 a 1. 1. 2024.

Je pravidlem koncem roku, že MPSV předkládá do připomínkového řízení návrh tzv. valorizačního nařízení vlády o úpravě náhrady. Jedná se o nařízení vlády o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle pracovněprávních předpisů. Nejinak tomu je samozřejmě i letos.

Věcný základ právní úpravy manipulace s břemeny odvozujeme od základní povinnosti zaměstnavatele v oblasti BOZP – zaměstnavatel nesmí připustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti. To je obecná zásada primární ochrany zdraví a ta platí pro každého zaměstnance a pro výkon každé práce.

Z hlediska plnění povinnosti zaměstnavatele zajistit svým zaměstnancům školení o právních a ostatních předpisech BOZP je nepodstatné, kolik zaměstnavatel zaměstnává zaměstnanců, protože tato povinnost se vztahuje na každého zaměstnavatele. i když by zaměstnavatel měl pouze jednoho zaměstnance, je i v takovém případě takové školení zákonným způsobem realizovat. Je zřejmé, že způsob a forma školení bude vždy určena zaměstnavatelem, když důležitá bude spolu s obsahovou dostatečností i jeho průkaznost.

Velkým problémem všech škol jsou úrazy dětí, žáků a studentů. S ohledem na věk dětí a žáků přinášejí s sebou neodčinitelné následky z hlediska psychiky dětí, rodičů a samozřejmě i učitelů školy.

Dne 19. září 2023 byl publikován zákon č. 281/2023 Sb. , kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb. , zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Novela nabývá účinnosti 1. října 2023 s ohledem na potřebu urychlené transpozice směrnice WLB a směrnice TPWC do právního řádu ČR. Pouze změna spočívající v zavedení práva na dovolenou pro zaměstnance pracující na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr nabude účinnosti k prvnímu dni kalendářního roku následujícího po dni vyhlášení zákona, tedy k 1. lednu 2024, neboť změny vztahující se k dovolené, která se určuje za období kalendářního roku, je vhodné vždy vázat k 1. lednu.

Dne 27. července 2023 projednával Senát návrh zákona, kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb. , zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, tedy další novelu zákoníku práce . S ohledem na potřebu urychlené transpozice směrnice WLB a směrnice TPWC do právního řádu ČR bylo navrhováno, že novela účinnosti prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení. Předpokládalo se tedy, že to bude 1. září 2023, s tím, že změna spočívající v zavedení práva na dovolenou pro zaměstnance pracující na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr nabude účinnosti k 1. lednu 2024, neboť změny vztahující se k dovolené, která se určuje za období kalendářního roku, je vhodné vždy vázat k 1. lednu.

Zákoník práce užívá na některých místech pojmu „ohrožení nemocí z povolání a na některých „nemoc z povolání“. Jaký je zásadní rozdíl mezi těmito pojmy, se pokusíme nastínit v tomto článku.

Právní úprava mezd, tedy odměňování za práci v tzv. podnikatelské sféře, resp. u zaměstnavatelů, kteří nejsou vyjmenováni v ustanovení § 109 odst. 3 ZP , je značně liberální. Zákoník práce stanoví pouze základní minima a zaměstnavatel má právo rozhodovat o výši mezd i rozsahu jednotlivých složek mezd zcela libovolně. V našem dnešním článku se však zaměříme pouze na jedny příplatky, a to na příplatky za práci ve ztíženém pracovním prostředí. Nyní platný zákoník práce používá namísto pojmu „zdraví škodlivé pracovní prostředí“ pojem „ztížené pracovní prostředí“, nicméně v personalistice se běžně užívá první z uvedených pojmů.

Z dotazů čtenářů vyplývá, že v praxi stále přetrvávají nejasnosti v přístupu k přestávkám v práci, přiměřené době na jídlo a oddech a bezpečnostním přestávkám. Zároveň jsou opomíjeny situace, kdy je třeba mít i tyto přestávky podchyceny v evidenci.

S blížícími se prázdninami dostáváme řadu dotazů ohledně práce mladistvých a ohledně práce studentů vůbec. Podívejme se proto společně, jaké možnosti dává náš právní řád těmto osobám.

Právní úprava pracovní doby je v nyní platném zákoníku práce č. 262/2006 Sb. obsažena v části čtvrté, tj. v 78 až 100 ZP . Je třeba podotknout, že tato právní úprava bezprostředně navazuje na právní úpravu obsaženou ještě ve starém zákoníku práce č. 65/1965 Sb. , která prošla v roce 2000 podstatnou změnou v souvislosti s harmonizací našeho práva s právem zemí Evropských společenství, neboť tzv. první euronovela v roce 2000 transponovala do našeho pracovního práva směrnici ES č. 93/104 /ES, o určitých aspektech stanovení pracovní doby, která je dá se říci základním předpisem evropského práva o pracovní době a dále i Úmluvu Mezinárodní organizace práce č. 1, která upravuje omezení pracovní doby v průmyslu. Směrnice ES č. 93/104 /ES byla v průběhu let několikrát novelizována a posléze byla v roce 2003 vydána jako směrnice 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby (dále jen „směrnice o pracovní době“), která je také základem naší současné právní úpravy.