David Smolař

Po více než 20 letech od přijetí směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb („směrnice 96/71/ES“) se ukázalo jako nezbytné dosáhnout na úrovni EU lepší rovnováhy mezi podporou volného pohybu služeb a potřebou ochrany pracovníků, kteří jsou v rámci přeshraničního poskytování takových služeb vysíláni k výkonu práce do jiných členských států EU.

Na konci ledna proběhla v médiích zpráva o přijetí novely zákoníku práce a zrušení karenční doby. Pozornosti veřejnosti (i té odborné) však mohla ujít skutečnost, že poslanci Helena Válková a Karel Rais do textu novely prostřednictvím pozměňujícího návrhu s úspěchem „propašovali“ i několik změn zákona o vysokých školách týkajících se rozvrhování a evidence pracovní doby akademických pracovníků.

Dne 14. července byl ve Sbírce zákonů vyhlášen zákon č. 206/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (ZOZ), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, mj. i zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (ZP), a zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce (ZIP). Tato novela nabyla účinnosti dne 29. července 2017 - s několika výjimkami, především co se týče ustanovení ohledně plnění povinného podílu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Prostřednictvím tohoto článku chceme upozornit na praktické dopady novely na zaměstnavatele ve vybraných oblastech.