Definice zastřeného zprostředkování zaměstnání byla legislativně ukotvena prostřednictvím novely zákona o zaměstnanosti teprve s účinností od 29. 7. 2017. Tento institut nebyl součástí vládního návrhu předmětné novely, ale byl do ní inkorporován následně prostřednictvím poslanecké iniciativy. Přes svoje relativní mládí se však poměrně rychle stal využívaným prostředkem postihu ze strany orgánů inspekce práce. Smyslem článku pak je v souvislostech upozornit na vybrané aspekty dané problematiky, včetně otázek aplikační praxe.
Definice použitá v zákoně o zaměstnanosti
Podle § 5 písm. g) zákona o zaměstnanosti se zastřeným zprostředkováním zaměstnání rozumí činnost právnické osoby nebo fyzické osoby, spočívající v pronájmu pracovní síly jiné právnické osobě nebo fyzické osobě, aniž by byly dodrženy podmínky pro zprostředkování zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Pokud se týká subjektu, který se může zastřeného zprostředkování zaměstnání dopustit, pak ho zákonodárce speciálně neoznačil, resp. označil ho jako právnickou nebo fyzickou osobu, v podstatě jakýkoliv subjekt, agenturu práce1) nevyjímaje. Z nyní účinné legislativní definice tohoto institutu a z formulace navazujícího přestupku však podle názoru autorů jednoznačně vyplývá, že se musí jednat o aktivní právní jednání. Právnické nebo fyzické osoby, které by byly v postavení příjemce zastřeného zprostředkování zaměstnání, by se příslušného přestupku nedopustily, což dále vyplývá ze znění § 139 odst. 1 písm. i), resp. § 140 odst. 1 písm. g) zákona o zaměstnanosti.
Pronájem pracovní síly
Zákon o zaměstnanosti však blíže nespecifikuje, co se pro jeho účely rozumí pronájmem pracovní síly. Můžeme se setkat s názory, že „při použití výkladového postupu dle analogie iuris lze dovodit, že pojmovým znakem smlouvy o pronájmu pracovní síly je její úplatnost, kdy je za účelem dosažení zisku sjednána úplata za pronájem pracovní síly. V souvislosti s termínem pronájem pracovní síly je možno upozornit na související úpravu obsaženou v § 6 odst. 2 zákona o daních