Pracovní poměr na dobu určitou akademických pracovníků

Pro názornost si připomeňme jednotlivé změny.

Do 31. 12. 2009

§ 70 odst. 4

Pracovní poměr akademických pracovníků lze sjednat na dobu určitou, zpravidla v délce pěti let. Pracovní poměr na dobu určitou lze sjednat opakovaně nebo dohodou účastníků prodlužovat na dobu delší, než je uvedena v předchozí větě.

Přechodné ustanovení novely č. 110/2009 Sb.

Vznik, trvání, změny a skončení pracovního poměru akademického pracovníka sjednaného před účinností tohoto zákona se řídí dosavadními právními předpisy.

Od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2011

§ 70 odst. 4

Pracovní poměr akademických pracovníků lze sjednat jen na dobou určitou v délce od dvou do pěti let. Pracovní poměr na dobu určitou lze sjednat opakovaně u téhož zaměstnavatele nejvýše dvakrát za sebou, poté lze sjednat u téhož zaměstnavatele pracovní poměr jen na dobu neurčitou. Sjedná-li zaměstnavatel s akademickým pracovníkem pracovní poměr na dobu určitou, ačkoliv nebyly splněny podmínky stanovené ve větě prvé nebo druhé, a oznámil-li akademický pracovník před uplynutím sjednané doby písemně zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, platí, že jde o pracovní poměr na dobu neurčitou. Ustanovení věty prvé až třetí neplatí pro docenty a profesory. Pracovní poměr akademických pracovníků starších 65 let lze sjednat na dobu určitou i opakovaně; § 39 odst. 2 zákoníku práce se nepoužije.

Přechodné ustanovení novely č. 365/2011 Sb.

Pracovní poměry na dobu určitou podle § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se až do jejich skončení řídí dosavadními právními předpisy.

Od. 1. 1. 2012

Vzhledem k tomu, že speciální právní úprava obsažená v zákoně o vysokých školách byla zrušena, uplatní se při sjednávání pracovních poměrů na dobu určitou s akademickými pracovníky pravidla daná ustanovením § 39 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

Nedávno se výkladem a vztahem "starých" a "nových" pravidel zabýval též Nejvyšší soud. Jeho závěry přinášíme v následujících řádcích.

Právní věta

Byl-li po 31. 12. 2011 opakovaně sjednán pracovní poměr akademického pracovníka vysoké školy na dobu určitou nebo prodloužen pracovní poměr na dobu určitou uzavřený podle "dosavadních předpisů" (do 31. 12. 2011), šlo o platný právní úkon jen tehdy, nepřesahovala-li další dohodnutá doba trvání pracovního poměru - s výjimkami uvedenými v ustanovení § 39 zákoníku práce - tři roky.

Nešlo však o předpoklad jediný; z ustanovení § 39 odst. 2 zákoníku práce totiž současně vyplývá, že ode dne vzniku prvního pracovního poměru na dobu určitou mohl být pracovní poměr na dobu určitou v délce tří let opakován nejvýše dvakrát, nešlo-li o některou ze zmíněných výjimek. Počet opakování pracovního poměru na dobu určitou je přitom nutné - s ohledem na datum účinnosti novely zákoníku práce provedené zákonem č. 365/2011 Sb. - uvažovat od vzniku (opakovaného sjednání nebo prodloužení) pracovního poměru na dobu určitou po 31. 12. 2011.

(z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3183/2018)

Předmět sporu

Zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro uzavření (prodloužení) pracovního poměru na dobu určitou mezi vysokou školou a akademickým pracovníkem po 31. 12. 2011 v případě, že smluvní strany mezi sebou před 1. 1. 2012 uzavřely více než jeden pracovní poměr na dobu určitou.

Právní úprava

• § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách (s účinností do 31. 12. 2011) - pracovní poměr na dobu určitou akademického pracovníka vysoké školy.
• § 39 zákoníku práce - obecná právní úprava pracovních poměrů na dobu určitou zaměstnanců v pracovním poměru.

Skutkový stav (popis případu)

• Zaměstnanec pracoval u vysoké školy jako zaměstnavatele jako odborný asistent na základě pracovní smlouvy s tím, že tento pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou do 31. 3. 2005 a byl prodloužen na základě dohod o změně obsahu pracovní smlouvy do 31. 3. 2006, následně do 31. 3. 2007, pak do 31. 3. 2012, do 31. 3. 2015 a naposledy do 31. 3. 2017.
• Dne 20. 2. 2017 oznámil zaměstnanec písemně zaměstnavateli, že trvá na tom, aby jej nadále zaměstnával, protože zpochybnil postup zaměstnavatele při opakování pracovních poměrů na dobu určitou; v návaznosti na to podal zaměstnavatel žalobu na určení toho, že byly splněny podmínky pro sjednání pracovního poměru na dobu určitou (a že tedy postupoval v souladu se zákonem).

Argumenty zaměstnavatele a krajského soudu

• Pokud doba trvání předchozího pracovního poměru na dobu určitou přesahovala do roku 2012, kdy nabyl účinnosti zákon č. 365/2011 Sb., je nutné tento předchozí pracovní poměr počítat jako první pracovní poměr na dobu určitou, který je možné prodloužit (opakovat) nejvýše dvakrát; zaměstnavatel proto postupoval v souladu s právní úpravou; restriktivní opatření legislativy ve vztahu k řetězení pracovních poměrů na dobu určitou nelze vykládat retroaktivně, tj. omezení dvojnásobným opakováním či prodlužováním pracovního poměru se nemůže vztahovat na dobu před 1. 1. 2012.
• Byl-li v projednávané věci po 1. 1. 2012 prodloužen pracovní poměr mezi účastníky na dobu určitou uzavřený a následně prodlužovaný podle dosavadních předpisů (účinných do 31. 12. 2009), které možnost "řetězení" a dobu trvání pracovního poměru na dobu určitou v podstatě nijak neomezovaly, bylo možné tento pracovní poměr mezi účastníky podle ustanovení § 39 odst. 2 zákoníku práce ještě dvakrát prodloužit (vždy maximálně na dobu tří let), a to bez ohledu na to, kolikrát byl v minulosti prodlužován a jaká byla celková doba jeho trvání.

Argumenty zaměstnance a okresního soudu

• Zaměstnavatel s ním uzavřel pracovní poměr na dobu určitou protiprávně mj. proto, že mu prodloužil pracovní poměr dohodou o změně pracovní smlouvy již počtvrté, a to na úhrnnou dobu dvanácti let, což je v rozporu s ustanovením § 39 odst. 2 zákoníku práce.
• Je rozdíl mezi sjednáním nového pracovního poměru na dobu určitou ("opakováním doby určité") a prodloužením stávajícího pracovního poměru na dobu určitou, což může mít význam při použití přechodných ustanovení v situaci, kdy legislativa dopadající na tento pracovní poměr prošla řadou změn; pracovní poměry na dobu určitou uzavírané mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem byly sjednávány opakovaně, nejednalo se o jeden postupně prodlužovaný pracovní poměr.
• V souladu s přechodným ustanovením čl. II bodu 1 zákona č. 365/2011 Sb. se ode dne 1. 1. 2012 všechny pracovněprávní vztahy (tedy i pracovněprávní vztahy akademických pracovníků vysokých škol) vzniklé přede dnem nabytí účinnosti novely řídí výlučně zákoníkem práce ve znění účinném ode dne 1. 1. 2012; jde o nepravou zpětnou účinnost s retrospektivním působením právní úpravy, neboť zaměstnavatel (vysoká škola) i zaměstnanec (akademický pracovník) při opakovaném sjednání nebo prodloužení pracovního poměru na dobu určitou musejí (nově od 1. 1. 2012) zohlednit také své dřívější pracovní poměry na dobu určitou, a to i z období před 1. 1. 2012.
• I kdyby šlo o jeden souvislý pracovní poměr na dobu určitou (z důvodu jeho prodlužování), řídil by se počínaje dnem 1. 1. 2012 výlučně "novými předpisy", neboť přechodné ustanovení čl. X zákona č. 365/2011 Sb. se týká pracovních poměrů na dobu určitou podle ustanovení § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách, ve znění účinném do 31. 12. 2011, a proto se nevztahuje na předmětný pracovní poměr; i kdyby se doba trvání tohoto pracovního poměru měla počítat od 1. 1. 2012 (tři roky a tři měsíce, resp. pět let a tři měsíce), obě tyto doby by překračovaly maximální tříletou dovolenou dobu trvání pracovního poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami.

Z odůvodnění rozhodnutí soudu

• Dnem 1. 1. 2012 bylo změněno ustanovení § 39 zákoníku práce o pracovním poměru na dobu určitou a zrušeno ustanovení § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách; podle této právní úpravy, která se použije i na pracovněprávní vztahy akademických pracovníků vysokých škol, nesmí doba trvání pracovního poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami přesáhnout tři roky a ode dne vzniku prvního pracovního poměru na dobu určitou může být opakována nejvýše dvakrát; za opakování pracovního poměru na dobu určitou se považuje rovněž i jeho prodloužení; uplynula-li však od skončení předchozího pracovního poměru na dobu určitou doba tří let, k předchozímu pracovnímu poměru na dobu určitou mezi týmiž smluvními stranami se nepřihlíží.
• Uvedeným omezením není dotčen postup podle zvláštních právních předpisů, kdy se předpokládá, že pracovní poměr může trvat jen po určitou dobu, a toto omezení se nevztahuje na pracovní smlouvu zakládající pracovní poměr na dobu určitou sjednanou mezi agenturou práce a zaměstnancem za účelem výkonu práce u jiného zaměstnavatele; sjedná-li zaměstnavatel se zaměstnancem trvání pracovního poměru na dobu určitou v rozporu s ustanovením § 39 odst. 2 zákoníku práce a oznámil-li zaměstnanec před uplynutím sjednané doby písemně zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou; návrh na určení, zda byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 39 odst. 2 zákoníku práce, mohou zaměstnavatel i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit uplynutím sjednané doby.
• Přechodné ustanovení čl. X zákona č. 365/2011 Sb. stanovilo, že pracovní poměry na dobu určitou podle § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti novely, se až do jejich skončení řídí dosavadními právními předpisy; z citovaného přechodného ustanovení vyplývá, že pracovní poměry na dobu určitou, které vznikly, byly opakovaně sjednány nebo byly prodlouženy v době do 31. 12. 2011, se i po tomto datu řídily "dosavadními předpisy", tj. právní úpravou dopadající na ně do dne 31. 12. 2011; novou právní úpravou účinnou od 1. 1. 2012 proto zůstala nedotčena platnost sjednání pracovních poměrů akademických pracovníků vysokých škol na dobu určitou přesahující tři roky, jakož i ujednání o opakování této doby (prodloužení pracovního poměru o tuto dobu) více než dvakrát, k nimž došlo před 1. 1. 2012, i když sjednaná doba trvání pracovního poměru měla uplynout až po 31. 12. 2011; došlo-li ovšem k uzavření, opakovanému sjednání nebo prodloužení pracovního poměru na dobu určitou po 31. 12. 2011, řídil se tento pracovněprávní vztah "novými předpisy", tj. ustanovením § 39 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2012.
• Pracovněprávní vztahy akademických pracovníků vysokých škol se do 31. 12. 2011 řídily v souladu s ustanovením § 5 odst. 5 zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011, zákoníkem práce pouze v případě, nestanovil-li zvláštní právní předpis - zákon o vysokých školách - jinak; přechodné ustanovení čl. X zákona č. 365/2011 Sb. je zvláštním přechodným ustanovením, které řeší důsledky zrušení ustanovení § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách, jež před účinností zákona č. 365/2011 Sb. dopadalo na akademické pracovníky vysokých škol, pro jejich pracovněprávní vztahy; zaměstnancem zmiňované přechodné ustanovení čl. II bod 1 zákona č. 365/2011 Sb. je obecné přechodné ustanovení, které se vztahuje k novele zákoníku práce, provedené zákonem č. 365/2011 Sb., a na danou věc s ohledem na ustanovení § 5 odst. 5 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011 a na zvláštní přechodné ustanovení čl. X zákona č. 365/2011 Sb. nedopadá.
• V projednávané věci byl pracovní poměr zaměstnance dohodami o změně pracovní smlouvy postupně prodloužen do 31. 3. 2012; vzhledem k tomu, že ujednání o prodloužení pracovního poměru až do 31. 3. 2012 nebylo - jak vyplývá z výše uvedeného - právní úpravou doby trvání pracovního poměru sjednaného na dobu určitou účinnou od 1. 1. 2012 dotčeno, řídil se tento pracovní poměr i po 31. 12. 2011 (do 31. 3. 2012, kdy měla uplynout sjednaná doba jeho trvání) v souladu s ustanovením čl. X zákona č. 365/2011 Sb. právními předpisy dopadajícími na něj před 1. 1. 2012, a to ustanovením § 70 odst. 4 zákona o vysokých školách, ve znění účinném do 31. 12. 2009.
• Jestliže smluvní strany pracovního poměru uzavřely následně (po 31. 12. 2011) dohodu o změně pracovní smlouvy, která měla za následek prodloužení pracovního poměru na dobu určitou od 1. 4. 2012 do 31. 3. 2015, a dohodu o změně pracovní smlouvy, která měla za následek prodloužení pracovního poměru na dobu určitou od 1. 4. 2015 do 31. 3. 2017, postupovaly v souladu s ustanovením § 39 odst. 2 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2012, neboť doba trvání pracovního poměru nepřekročila ani v jednom případě tři roky a pracovní poměr na dobu určitou nebyl (v době po 31. 12. 2011) opakován více než dvakrát.
• Rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný; dovolání zaměstnance se zamítá.