Právní věta
Dosáhl-li zaměstnanec nejvyšší přípustné expozice, je zaměstnavatel povinen převést jej na jinou práci; nedojde-li k převedení na jinou práci (např. proto, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance jinou vhodnou práci), je dosažení nejvyšší přípustné expozice důvodem k rozvázání pracovního poměru výpovědí.
Lze sdílet pochybnosti, zda by byl naplněn preventivní smysl a účel právní úpravy převedení zaměstnance na jinou práci, jestliže by zaměstnanci, kterým se po dlouhá léta „načítala“ prašná expozice, měli nadále v dosavadní práci v daném riziku prašnosti pokračovat. Je proto třeba přisvědčit závěru, že je povinností zaměstnavatele převést zaměstnance, který dosáhl nejvyšší přípustné expozice, na práci a na pracoviště, kde již k načítání nejvyšší přípustné expozice nedochází.
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2400/2014)
Předmět sporu
Vyřešení právní otázky, zda a za jakých předpokladů dochází k povinnosti zaměstnavatele převést zaměstnance na jinou práci při dosažení nejvyšší přípustné expozice.
Právní úprava
§ 41 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů – povinnost zaměstnavatele převést zaměstnance na jinou práci mj. v případě, že zaměstnanec dosáhl na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice (NPE).
§ 52 písm. d) zákoníku práce – výpovědní důvod spočívající ve stejné skutečnosti, jako je uvedeno výše.
§ 4 odst. 1 zákona č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům, ve znění pozdějších předpisů – pravidlo, že NPE pro práce na jednotlivých pracovištích v podzemí hlubinných dolů stanoví rozhodnutím příslušný orgán ochrany veřejného zdraví, a že podle tohoto rozhodnutí dochází k zařazování prací do kategorií rizika a sledování expozice u jednotlivých pracovníků pracujících v podzemí hlubinných dolů ze strany zaměstnavatele.
§ 37 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů – kategorizace prací.
Skutkový stav (popis případu)
Zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele nejdříve v letech 1979 až 1982 jako horník, poté od roku 1982 vykonával práci vrtmistra na úseku degazace v dole, a v květnu 2012 zde dosáhl NPE 100,28 %.
Zaměstnanec se žalobou domáhal, aby byla jeho zaměstnavateli soudním rozhodnutím uložena povinnost převést jej na jinou vhodnou práci, kde již nedochází k načítání expozice, případně povinnost s ním rozvázat pracovní poměr z důvodu naplnění NPE.
Argumenty zaměstnavatele
Zaměstnanec, který byl pracovně zařazen v úseku degazace a vrtů jako vrtmistr, dovršil sice na tomto pracovišti v měsíci květnu 2012 NPE 100 %, toto pracoviště je však jako tzv. neproduktivní konto zařazeno podle kategorizace prací v závislosti na míře rizika prašnosti do kategorie 2.
V rozhodnutí krajské hygienické stanice (KHS) – „Kategorizace prací v závislosti na míře rizika prašnosti“ – je v bodě 26 stanoveno, že zaměstnanci, kteří dosáhli 100 % NPE, mohou nadále vykonávat práce na důlních pracovištích, a to práce zařazené do třídy prašnosti 1 a 2, avšak mimo produktivní konta (rubání, ražení); vzhledem k tomu, že zaměstnanec dosáhl 100 % NPE na pracovišti zařazeném do kategorie prašnosti 2 mimo produktivní konta, nebyl důvod převést ho na jinou práci nebo s ním rozvázat pracovní poměr.
Povinnost zaměstnavatele převést zaměstnance na jinou vhodnou práci nevzniká již tím, že zaměstnanec dosáhne NPE, ale až za současného splnění podmínky, že na takovém pracovišti nesmí zaměstnanec dále pracovat; protože zákon sám žádná kritéria ochrany zdraví nestanoví, příslušný orgán ochrany veřejného zdraví je zmocněn, aby stanovil svým rozhodnutím NPE pro práce na jednotlivých pracovištích v podzemí hlubinných dolů a zařazování prací do kategorií rizik prašnost.
Nelze souhlasit se závěrem, že by zaměstnanci po dosažení 100 % NPE měli být převáděni na práci bez dalšího načítání NPE, neboť takováto důlní pracoviště prakticky neexistují, a všichni zaměstnanci, kteří dovršili 100 % NPE, by nebyli převáděni, ale vyřazováni z dolu; protože zaměstnavatel nemá žádné volné pracovní místo, kde by nedocházelo k načítání NPE, nemá možnost převést zaměstnance na jinou práci, neboť na zaměstnavateli nelze požadovat, aby vytvořil nové pracovní místo jen proto, aby tuto povinnost splnil.
Argumenty zaměstnance a nižších soudů
V žádném ustanovení zákoníku práce není stanoveno, že by orgán veřejného zdraví mohl rozhodnout, že v případě, když zaměstnanci dosáhnou NPE, mohli by nadále zůstat na pracovišti, kde se nadále načítá prašná expozice, ale s menším rizikem prachu.
Ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce „zcela jasně“ stanoví povinnost zaměstnavatele převést zaměstnance na jinou práci, dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví NPE; byť žalující zaměstnanec dosáhl v květnu 2012 NPE 100,28 %, stále pracuje na původním pracovišti, které je sice zařazeno do 2. kategorie rizika prašnosti, ale nadále se zde načítá NPE.
Nelze souhlasit s názorem, že povinnost zaměstnavatele převést zaměstnance na jinou práci nenastává již samotným dosažením NPE, ale až při splnění podmínky, že na takovém pracovišti nesmí dále pracovat; rozhodnutí KHS je v rozporu se smyslem a účelem ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu
KHS náleží, po posouzení úrovně zátěže faktory rozhodujícími ze zdravotního hlediska o kvalitě pracovních podmínek, rozhodovat o zařazení práce do určité kategorie; jde o rozhodnutí, které je vydáno v souladu se zákonem a v jeho rámci, z něhož soud v občanském soudním řízení vychází; naproti tomu pravomoc rozhodovat o tom, jakou práci může vykonávat zaměstnanec poté, co dosáhl nejvyšší přípustné expozice, zákon již KHS nesvěřuje.
Účelem úpravy NPE je stanovit u zaměstnanců, kteří jsou při výkonu práce v podzemí dolu vystaveni nepříznivým vlivům pracovního prostředí, určité množství směn, po jejichž odpracování zaměstnanec nesmí nadále tuto práci vykonávat a musí být přeřazen na prokazatelně méně riziková pracoviště, jestliže vlivy nepříznivé zdraví zaměstnance nelze jinak odstranit a další setrvání zaměstnance na původním pracovišti by bylo zdrojem zvýšeného nebezpečí onemocnění (zejména vzniku nemocí z povolání); úprava NPE tímto způsobem sleduje prevenci onemocnění profesionálního původu.
S názorem zaměstnavatele, že v posuzovaném případě k převedení zaměstnance na jinou práci nebyl důvod, neboť podle rozhodnutí KHS mohou zaměstnanci, kteří již dosáhli 100 % NPE, nadále vykonávat práce na důlních pracovištích zařazené do tříd rizika prašnosti 1 a 2, avšak mimo produktivní konta, nelze vyslovit souhlas; je jistě správné, že KHS náleží oprávnění zařadit toto pracoviště do třídy rizika prašnosti 2, z rozsahu její působnosti dané zákonem však již nevyplývá její oprávnění rozhodovat o tom, že zaměstnanci, kteří dovršili NPE, nemusí být převedeni na jinou práci a mohou na původním pracovišti nadále pokračovat.
Namítá-li zaměstnavatel, že povinnost převést zaměstnance na jinou práci nevzniká již tím, že zaměstnanec dosáhne NPE, ale že současně musí být splněna podmínka, že na takovém pracovišti nesmí dále pracovat, potom přehlíží, že ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce (na rozdíl od podmínek zde stanovených pro převedení na jinou práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo ohrožení touto nemocí, kde se – jak z logiky věci vyplývá – vyžaduje, aby neschopnost k dosavadní práci byla vyslovena lékařským posudkem) stanoví jako podmínku pro (preventivní) převedení na jinou práci samu skutečnost, že zaměstnanec dosáhl expozice v takové výši, která je na daném pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu veřejného zdraví prohlášena za nejvýše přípustnou.