Na konci ledna proběhla v médiích zpráva o přijetí novely zákoníku práce a zrušení karenční doby. Pozornosti veřejnosti (i té odborné) však mohla ujít skutečnost, že poslanci Helena Válková a Karel Rais do textu novely prostřednictvím pozměňujícího návrhu s úspěchem „propašovali“ i několik změn zákona o vysokých školách týkajících se rozvrhování a evidence pracovní doby akademických pracovníků.
Povinnost evidovat pracovní dobu neplatí pro všechny?
Zákon č. 32/2019 Sb. (dále jen „Zákon“) s účinností od 1. července 2019 vkládá do zákona o vysokých školách nové ustanovení § 70a, podle kterého zaměstnavatel:
- má povinnost rozvrhovat a evidovat pouze tu část pracovní doby, ve které akademický pracovník vykonává tzv. přímou pedagogickou činnost;
- nemá však povinnost evidovat zbytek pracovní doby (která zahrnuje vědeckou, výzkumnou, vývojovou, inovační či jinou obdobnou tvůrčí činnost) - tuto část pracovní doby si akademický pracovník rozvrhuje sám a vykonává ji na místě, které si sám určí.
Zákon už ovšem neřeší problémy, které v důsledku této nové úpravy vznikají. Zejména vůbec není zřejmé, jakým způsobem se bude ověřovat dodržování pravidel týkajících se pracovní doby, dob odpočinku, ustanovení o odměňování apod., kdy hlavním účelem evidenční povinnosti uložené zaměstnavateli je především snaha zamezit obcházení pracovněprávních předpisů.
Nová úprava též podstatně usnadňuje praxi tzv. létajících profesorů, tedy akademických pracovníků s pracovními úvazky hned na několika vzdělávacích institucích, u kterých vzniká otázka, zda svou práci mohou vykonávat dostatečně kvalitně - tedy dodržovat na všech institucích konzultační hodiny, podílet se v dostatečném rozsahu na vědeckém výzkumu apod.
Ačkoliv navrhující poslanci ve svém odůvodnění tvrdí, že je jejich návrh „podporován širší akademickou veřejností a Radou vysokých škol“, předsednictvo České konference rektorů přijalo těsně před hlasováním Poslanecké sněmovny o novele usnesení, ve kterém varuje, že nová úprava „výrazně zasahuje do dosavadní praxe a vnitřní legislativy vysokých škol a ohrožuje ve svých důsledcích kvalitu studia na vysokých školách, neboť zásadně rozvolňuje povinnost přítomnosti akademických pracovníků na pracovišti“. Viz https://www.crc.muni.cz, sekce Dokumenty - Usnesení)
„Vysoká škola není fabrika“
Problematická pak není jen nová koncepce rozvrhování a evidence pracovní doby akademických pracovníků, ale k zamyšlení jsou i důvody pro zavedení výše popsané úpravy. Poslanci nás ve svém odůvodnění upozorňují, že „vysoká škola není fabrika a věda a výzkum se podle píchaček zkrátka dělat nedá“. S tím lze bezpochyby souhlasit, ovšem takový popis lze aplikovat na celou řadu dalších povolání - nutně tak vyvstává otázka, čím jsou akademičtí pracovníci tak odlišní od ostatních zaměstnanců a proč podobný režim nezpřístupnit i ostatním zaměstnancům a zaměstnavatelům.
V této souvislosti je pak dále nutné si položit další otázku, a to zda je vhodné podobné případy řešit prostřednictvím zvláštních předpisů a zda podobná praxe ve svém důsledku nepopírá účel obecné úpravy pracovního práva obsažené v zákoníku práce.
Náhrada nákladů akademiků
Za zmínku stojí i další přilepené ustanovení týkající se náhrady nákladů, které akademickému pracovníkovi vzniknou v souvislosti s výkonem práce na jiném místě než na pracovišti zaměstnavatele. Tyto náklady se totiž nepovažují za náklady vzniklé v souvislosti s výkonem závislé práce, a není-li dohodnuto jinak, hradí si je dokonce akademický pracovník sám.
Není takováto úprava v rozporu se základní zásadou pracovního práva, kdy závislá práce má být vykonávána na náklady zaměstnavatele a kdy zaměstnavatel zásadně nesmí přenášet tyto náklady na zaměstnance?
Nedošlo k obcházení standardního legislativního procesu?
Zajímavá může být i otázka, zda v konkrétním případě šlo o řádný pozměňovací návrh, anebo o návrh, pro který se v českém prostředí vžilo označení „přílepek“. Přílepkem se rozumí pozměňovací návrh k návrhu zákona, který do původního znění tohoto návrhu vnáší nesouvisející materii. Tato legislativní taktika je považována za způsob, jak dostat do zákona něco, co by jinak neprošlo standardním legislativním procesem - tedy zpravidla přípravou na příslušném ministerstvu, připomínkovým řízením za účasti odborné a jiné veřejnosti, následně vyjádřením vlády jako celku a posléze projednáním ve sněmovních výborech.
Touto neblahou praxí se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který došel k závěru, že podobný postup může být za určitých okolností i protiústavní, a to v případech, kdy návrh zákona a pozměňovací návrh spolu co do účelu a obsahu zjevně nesouvisejí. I kdyby se v daném případě nejednalo o protiústavní přílepek, šlo určitě o (úspěšný) pokus obejít řádný legislativní proces.
Závěr
Je nepochybné, že akademičtí pracovníci vzhledem k povaze své činnosti jistě potřebují určitou míru flexibility při nakládání se svou pracovní dobou. Není však už ospravedlnitelné, proč zákonodárci odmítají tuto možnost zpřístupnit i jiným zaměstnancům (nebo zaměstnavatelům), obzvlášť když mnoho zaměstnavatelů o podobnou možnost dlouhodobě usiluje. Výjimka z povinnosti evidovat pracovní dobu pro zaměstnavatele akademických pracovníků se v tomto ohledu jeví jako neopodstatněná.
Kromě toho se bohužel nejedná o kvalitní a promyšlenou právní úpravu - Zákon vůbec neřeší pracovněprávní důsledky této nové úpravy, a rovněž lze zpochybnit i řádnost legislativního procesu.