Trestněprávní aspekty nelegální práce

Předmět ochrany

Jak vyplývá z perexu, oblast nelegální práce nesouvisí pouze s obecnou preventivní a kontrolní činností orgánů inspekce práce a celní správy a následné správní činnosti orgánů inspekce práce při sankcionování zjištěných správních porušení, nýbrž má svůj přesah i do trestněprávní problematiky, nicméně nikoli v totožném rozsahu. Na jednu stranu lze hovořit o velmi závažném trestném činu obchodování s lidmi, a to zejména ve vztahu k otroctví, nevolnictví, nucené práci či jiné formě vykořisťování, přičemž v tomto směru bude předmět ochrany de facto totožný jako v případě nelegální práce v jejím nejobecnějším smyslu, když před uvedenými formami trestné činnosti musí být chráněna každá fyzická osoba. Na druhou stranu pak trestní zákoník obsahuje rovněž trestný čin neoprávněného zaměstnávání cizinců, u něhož, jak plyne přímo z názvu tohoto trestného činu, bude zkoumána pouze pracovní činnost cizinců, tedy subjektů, které k výkonu práce na území České republiky potřebují některou z příslušných forem povolení k zaměstnání a povolení k pobytu.

Právní zakotvení

Ust. § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti

Pro účely tohoto zákona se rozumí „nelegální prací

1. výkon závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah, nebo
2. pokud fyzická osoba-cizinec vykonává práci v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení, je-li podle tohoto zákona vyžadováno, nebo v rozporu se zaměstnaneckou kartou vydanou podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, nebo v rozporu s modrou kartou; to neplatí v případě převedení na jinou práci podle § 41 odst. 1 písm. c) zákoníku práce,
3. pokud fyzická osoba-cizinec vykonává práci pro právnickou nebo fyzickou osobu bez platného povolení k pobytu na území České republiky, je-li podle zvláštního právního předpisu vyžadováno.“

Ust. § 168 trestního zákoníku – Obchodování s lidmi

„(1) Kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá dítě, aby ho bylo jiným užito

d) k otroctví nebo nevolnictví, nebo

e) k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, anebo kdo kořistí z takového jednání, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.

(2) Stejně bude potrestán, kdo jinou osobu než uvedenou v odstavci 1 za použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo zneužívaje jejího omylu, tísně nebo závislosti, přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá, aby jí bylo jiným užito

d) k otroctví nebo nevolnictví, nebo

e) k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, anebo kdo kořistí z takového jednání.

(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny,

b) vydá-li takovým činem jiného v nebezpečí těžké újmy na zdraví nebo smrti,

c) spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, nebo

(4) Odnětím svobody na osm až patnáct let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán,

a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 těžkou újmu na zdraví,

b) spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu, nebo

c) spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.

(5) Odnětím svobody na deset až osmnáct let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 smrt.

(6) Příprava je trestná.“

Ust. § 342 trestního zákoníku – Neoprávněné zaměstnávání cizinců

„(1) Kdo soustavně, opakovaně, za zvlášť vykořisťujících pracovních podmínek nebo ve větším rozsahu neoprávněně zaměstná nebo zprostředkuje zaměstnání cizince, který se zdržuje neoprávněně na území České republiky nebo nemá platné povolení k zaměstnání, pokud je podle jiného právního předpisu vyžadováno, bude potrestán odnětím svobody až na šest měsíců, propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty nebo zákazem činnosti.

(2) Stejně bude potrestán, kdo zaměstná nebo zprostředkuje zaměstnání cizince, který je dítětem a zdržuje se neoprávněně na území České republiky nebo nemá platné povolení k zaměstnání podle jiného právního předpisu.

(3) Odnětím svobody až na jeden rok bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2

a) jako člen organizované skupiny,

b) za úplatu, nebo

c) opětovně.

(4) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.

(5) Odnětím svobody na jeden rok až pět let, popřípadě vedle tohoto trestu též propadnutím majetku, bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.“

Ust. § 7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob – trestné činy

„Trestnými činy se pro účely tohoto zákona rozumí zločiny nebo přečiny uvedené v trestním zákoníku, a to obchodování s lidmi (§ 168 trestního zákoníku), (...), neoprávněné zaměstnávání cizinců (§ 342 trestního zákoníku), (...).„

Obchodování s lidmi

Právní vymezení

Předmětný trestný čin je zakotven v citovaném ust. § 168 trestního zákoníku¹⁾, a to v okruhu trestných činů, které jsou uvedeny v díle pojmenovaném jako „trestné činy proti svobodě“. Při obecném náhledu na tento trestný čin je nejprve třeba se tímto trestným činem zabývat terminologicky. Vzhledem k tomu, že ke vzniku trestní odpovědnosti je třeba úmyslného zavinění, přičemž horní hranice trestu odnětí svobody je vyšší než 5 let, se ve smyslu ust. § 14 trestního zákoníku jedná o zločin.²⁾ S ohledem na skutečnost, že pod obchodování s lidmi lze podřadit několik skutkových podstat zakotvených v citovaném ustanovení trestního zákoníku, lze tyto zločiny zobecnit do pojmu „pracovní vykořisťování“.

Základy trestněprávní úpravy lze hledat zejména v čl. 9 odst. 1 Listiny, dle něhož „nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám,“ když odst. 2 citovaného článku vyjmenovává výjimky z tohoto zákazu, k jejichž aplikaci je nutné jednak to, aby byly podřaditelné pod čl. 9 odst. 2 Listiny³⁾, a zároveň aby konkrétní podmínky aplikace byly vymezeny zákonem. Pracovní vykořisťování lze nejobecněji vymezit slovy odborné literatury, která uvádí, že „Základními znaky zakázané nucené práce jsou tedy (a) výkon nějaké činnosti, práce či služby (aktivní konání), které zahrnují nejen činnost manuální, ale i duševní (van der Mussele proti Belgii, § 33), (b) nedobrovolnost (subjektivní prvek), vyplývající z donucení, případně jen hrozby donucení uložením nějakého trestu (objektivní prvek).“⁴⁾

Vedle ústavněprávních základů předmětné trestné činnosti nelze opomíjet ani implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/36/EU o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2002/629/SVV. Z hlediska mezinárodního je pak pojem nucené práce Mezinárodní organizací práce vykládán jako „každá práce nebo služba, která se na kterékoli osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a ke které se řečená osoba nenabídla dobrovolně“. V návaznosti na to česká trestněprávní doktrína považuje za jiné formy vykořisťování „jakoukoli jinou činnost pachatele, při níž získává z činnosti poškozeného jakýkoli neoprávněný majetkový prospěch“.⁵⁾

Z historického hlediska je možno poukázat na to, že pracovní vykořisťování bylo jako trestný čin zakotveno v roce 2004, když 22.10.2004 nabyl účinnosti zákon č. 537/2004 Sb., jímž došlo k novelizaci zákona č. 140/1961 Sb. (starý trestní zákon) a k definování nového ust. § 232a tohoto právního předpisu. V rámci této novelizace se obsah pojmu obchodování s lidmi rozšířil z užšího pojetí ve formě sexuálního vykořisťování, když nově byl zakotven postih i za obchodování za účelem otroctví, nevolnictví, nucené práce a jiné formy vykořisťování. Touto změnou došlo k implementaci výše zmíněného Rámcového rozhodnutí Rady 2002/629/SVV.

Praktická aplikace

Pro příklady konkrétní aplikace v rámci české právní úpravy lze odkázat zejména na nález Ústavního soudu sp zn. Pl. ÚS 37/1993, ze dne 22.3.2004, v jehož třetí právní větě publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu je konstatováno, že „za nucené práce a služby nelze v zásadě považovat ty, jež vyplývají z občanskoprávních závazků upravených občanským zákoníkem a dalšími soukromoprávními předpisy.“ Zároveň Ústavní soud zmínil, že „jde zpravidla o práce a služby, jež velmi výrazně a omezujícím způsobem zasahují do osobních práv a svobod občana a jejichž nucený výkon představuje donucení administrativní povahy.“ Tento výklad však směřoval k poměrně úzkému chápání pojmu nucená práce, který by se s největší pravděpodobností nevztahoval na soukromoprávní vztahy, ale pouze na vztah fyzická osoba vs. stát.

Tento úzký výklad byl následně revidován dalším nálezem Ústavního soudu, a to sp. zn. Pl. ÚS 1/12, ze dne 27.11.2012, kde Ústavní soud explicitně uvedl, že „tehdy však tento pojem vymezil restriktivně, tedy jako „(...)“ (nález sp. zn. Pl. ÚS 37/93, ...), aniž by zdůraznil, že s ohledem na svůj účel, kterým je ochrana svobody a důstojnosti jednotlivce, působí předmětný zákaz i ve vztahu k fyzickým a právnickým osobám. Státu z něj tak vyplývá pozitivní povinnost učinit trestným takové jejich jednání, jež by po komkoliv vynucovalo činnosti vymezené v čl. 9 Listiny, resp. čl. 4 Úmluvy, a účinně jej potírat (...).“ Tímto nálezem tedy byl výklad Ústavního soudu zásadně rozšířen tak, že stát je povinen dodržování zákazu nucené práce vymáhat nejen sám vůči sobě, ale i ve vztazích mezi jednotlivými soukromoprávními subjekty, což je samozřejmě oblast, kde k tomuto deliktnímu jednání bude docházet mnohem pravděpodobněji a častěji než v případě demokratického a právního státu.

Na druhou stranu však tento předpoklad částečně vyvrací sám tento předmětný nález, v němž byla rovněž řešena problematika ust. § 30 odst. 2 písm. d) zákona o zaměstnanosti ve znění účinném do 9.12.2012, když toto ustanovení bylo zrušeno s tím, že odporuje zákazu nucené práce⁶⁾ – zákonodárce tedy sám v rámci zákona o zaměstnanosti zavedl uchazečům o zaměstnání dle názoru Ústavního soudu nucenou práci, která byla odstraněna až 10.12.2012 výše citovaným nálezem (vyhlášen ve Sbírce rozhodnutí pod č. 437/2012).

V případě ust. § 168 odst. 2 trestního zákoníku, které obsahuje obchodování s lidmi – s dospělými (odst. 1 se věnuje dětem), je předpokladem pro naplnění skutkové podstaty trestného činu rovněž jeho spáchání v určitých podmínkách, jimiž jsou užití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo zneužití omylu, tísně nebo závislosti poškozené fyzické osoby.⁷⁾

Z informací Ministerstva vnitra

Jak vyplývá ze zpráv Ministerstva vnitra,⁸⁾ zdrojovými zeměmi, z nichž jsou do České republiky „dováženy“ osoby za účelem pracovního vykořisťování, jsou zejména Ukrajina, Rumunsko, Bulharsko, Slovensko, Polsko, Mongolsko či Vietnam. Z citované zprávy Ministerstva vnitra plyne, že lidem je práce nabízena pod záminkou dobrého výdělku, a to prostřednictvím nabídek v domovských státech, obvykle organizovanými skupinami (nabídka vyřízení formalit, pobytu apod.). Po příjezdu do České republiky však vykonávají práce podřadné, obvykle fyzicky náročné, za minimální nebo žádnou odměnu.⁹⁾

Neoprávněné zaměstnávání cizinců

Z hlediska v úvodu nastíněné terminologie trestního zákoníku se jedná o přečin, který je zakotven v ust. § 342 trestního zákoníku¹⁰⁾, přičemž navazuje na ust. § 341 téhož předpisu, který se vztahuje k napomáhání k neoprávněnému pobytu na území České republiky. S ohledem na jednotlivé definice nelegální práce, které jsou uvedeny v úvodu článku v ust. § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti, je zřejmé, že i tato 2 ustanovení trestního zákoníku spolu souvisí.

Důvodová zpráva k trestnímu zákoníku uvádí, že předmětná právní úprava „navazuje na Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 28.11.2002 o posílení trestního rámce s cílem zabránit napomáhání k nepovolenému vstupu, přechodu a pobytu (2002/946/SVV). Obě tyto skutkové podstaty doplňují stávající trestněprávní úpravu o institut, který dovoluje relativně přísně postihovat jednání osob, bez nichž by nelegální migrace osob byla velmi obtížná, neboť jim zajišťují možnost ilegálního pobytu na území státu, na které nelegálně migrovaly. Vedle obecného zájmu na minimalizaci nelegální migrace osob, (...), je tu sledován i další zájem – minimalizovat i příležitost a podmínky pro to, aby na území státu nelegálně pobývaly struktury, které se stávají (nebo do země s tímto cílem již přicházejí) personálním základem mezinárodních zločineckých organizací. Mimo neoprávněného zaměstnávání nelegálních přistěhovalců tato skutková podstata také postihuje zaměstnání nebo zprostředkování zaměstnání cizinců, aniž jim bylo uděleno povolení k zaměstnání ve smyslu zákona (...), o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.“

K poměrně zásadní změně ve vztahu k pracovnímu vykořisťování došlo v rámci ust. § 342 trestního zákoníku novelizací provedenou s účinností k 1.12.2011 zákonem č. 330/2011 Sb. Touto novelou došlo k implementaci čl. 9 odst. 1 již výše několikrát citované sankční směrnice, když základní skutková podstata neoprávněného zaměstnávání cizinců byla doplněna o pojem zaměstnávání „za zvlášť vykořisťujících pracovních podmínek“.

Trestný čin neoprávněného zaměstnávání cizinců je zakotven v oblasti trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných, což značí, že jeho primárním objektem je zájem na zabránění nelegální migrace a ochrana pracovního trhu. K naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu je třeba splnění několika kumulativních podmínek, jako je „soustavnost, opakovanost, zvlášť vykořisťující pracovní podmínky nebo větší rozsah“.

Jakkoli soudní praxe v této oblasti není příliš bohatá, při analýze jednotlivých podmínek lze zmínit následující. K pojmu opakovanost by bylo možno vycházet z jazykového hlediska, kde bychom dospěli k závěru, že k porušení povinnosti musí dojít nejméně dvakrát, ačkoliv i to je zřejmě nutno posuzovat v kontextu trestního zákoníku vzhledem k jednotlivým skutkovým podstatám individuálně, pokud vyjdeme např. ze srovnání komentovaného znění ust. § 204 a § 336 trestního zákoníku. „O opakované podání, prodání, nebo poskytnutí alkoholu jde, pokud nejde o jednorázové jednání pachatele, jestliže se uskutečnilo nejméně dvakrát, popř. i několikrát v určité časové souvislosti, což zejména s přihlédnutím k věku dítěte může ohrozit jeho tělesný, duševní nebo mravní vývoj. Mezi jednotlivými akty takto dítěti poskytnutého alkoholu však nesmí uplynout příliš dlouhá doba (např. roku).“¹¹⁾ Oproti tomu pak „Opakovaně znamená, že k nepřístojnému chování, k neuposlechnutí příkazu soudu nebo zmaření soudního jednání došlo alespoň podruhé.“¹²⁾

Větší rozsah pak může být dovozován zejména ve vztahu k rozsáhlosti území, kde se o trestnou činnost jednalo, či o počet lidí, vůči kterým trestná činnost směřovala. „Jde především o celkový větší rozsah spáchaného trestného činu, pokud ho nelze zcela vyjádřit jen hlediskem vyšší škody nebo jiného většího škodlivého následku, vyššího získaného prospěchu, více věcmi či osobami, na nichž byl spáchán trestný čin, anebo delší dobou jeho spáchání nebo pokračování v něm. S přihlédnutím k těmto okolnostem tedy může být větší rozsah naplněn i v případě spáchání trestného činu na rozsáhlejším území, má-li to význam pro závažnost a škodlivost činu (třeba u trestných činů poškození a ohrožení životního prostředí podle § 293 a § 294, pytláctví podle § 304 apod.).“¹³⁾

Z hlediska praktické aplikace předmětného přečinu autoři mohou vycházet např. z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Plzni sp. zn. 3 T 6/2014, ze dne 14.10.2014, nicméně pouze značně omezeně. Tímto rozsudkem byl obžalovaný P. D. uznán vinným právě ze spáchání přečinu neoprávněného zaměstnávání cizinců. V případě hodnocení jednotlivých znaků přečinu soud vycházel z toho, že nelegální práce byla umožněna 159 cizincům, ovšem poté již hodnotil pouze výši prospěchu, který byl s ohledem na částku přesahující 1 300 000 Kč definován jako prospěch značný. Soustavnost a zvlášť vykořisťující podmínky však v rámci rozsudku hodnoceny vůbec nebyly, tedy ani z aplikační praxe není možné dostatečně usuzovat, jakým způsobem budou soudy k výkladu těchto neurčitých právních pojmů přistupovat.