Smlouva o sdružení a nelegální práce

Zákonná úprava

V případě posuzování výkonu práce podnikatelskými subjekty v rámci uzavřené smlouvy o sdružení, která může naplňovat znaky práce nelegální, je třeba vycházet z následujících zákonných ustanovení účinných v době spáchání správního deliktu umožnění výkonu nelegální práce, tedy k 17. 7. 2012:

• ust. § 829 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964

„Několik osob se může sdružit, aby se společně přičinily o dosažení sjednaného účelu.“

• ust. § 2 zákoníku práce Závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě.“
• ust. § 3 zákoníku práce

„Závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy. Základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.“

• ust. § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti

„Pro účely tohoto zákona se rozumí nelegální prací

1. výkon závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah, nebo
2. pokud fyzická osoba-cizinec vykonává práci v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení, je-li podle tohoto zákona vyžadováno, nebo v rozporu s povolením k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání ve zvláštních případech (dále jen ‘zelená karta’) vydaným podle zvláštního právního předpisu nebo v rozporu s modrou kartou; to neplatí v případě převedení na jinou práci podle § 41 odst. 1 písm. c) zákoníku práce.“

• ust. § 89 zákona o zaměstnanosti

„Cizinec může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván jen tehdy, má-li platné povolení k zaměstnání a platné povolení k pobytu na území České republiky nebo je-li držitelem zelené karty nebo modré karty, pokud tento zákon nestanoví jinak; (...)“

• ust. § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti

„Právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba se správního deliktu dopustí tím, že umožní výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 nebo 2.“

Skutkový stav

Postup správních orgánů

V rámci kontroly Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen „inspektorát“) provedené dne 17. 7. 2012 v areálu společnosti V. d., a.s., byli v areálu při výkonu práce zjištěni cizinci vietnamské státní příslušnosti, kteří do záznamů o skutečnostech zjištěných při kontrole totožnosti fyzických osob podle ustanovení § 132 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti mimo jiné uvedli, že práci (zpracování uzenin, porcování kuřat apod.) vykonávají pro JUDr. E. P. (dále též „žalobce“ nebo „stěžovatel“). S ohledem na uvedené bylo v rámci protokolu o výsledku kontroly konstatováno, že uvedení cizinci, byť oficiálně figurovali jako osoby samostatně výdělečně činné, vykonávali činnost, která vykazovala znaky závislé práce, a že tuto činnost vykonávali pro žalobce, který jim tak umožnil výkon nelegální práce. Po neúspěšném vyčerpání opravných prostředků (žádosti o přezkoumání protokolu a námitek) byla žalobci v rámci správního řízení rozhodnutím inspektorátu potvrzeným v odvolacím řízení Státním úřadem inspekce práce uložena za umožnění výkonu nelegální práce 23 fyzickým osobám, cizincům vietnamské státní příslušnosti, pokuta ve výši 7 300 000 Kč, když správní orgány dospěly k závěru, že se v daném případě jednalo o výkon závislé práce mimo pracovněprávní vztah. S ohledem na skutečnost, že se jednalo o cizince, pak bylo rovněž doplněno, že k tomu, aby mohli vykonávat práci v pracovněprávním vztahu, by museli disponovat povolením k zaměstnání.

Obrana žalobce

Obrana žalobce jak ve správním řízení, tak následně před krajským soudem, spočívala především v tom, že se nemohl dopustit příslušných správních deliktů, neboť cizinci byli stejně jako on účastníky sdružení dle ust. § 829 a násl. občanského zákoníku z roku 1964 a všichni se v souladu s cíli tohoto sdružení jakožto podnikatelé svou činností přičiňovali o naplnění a dosažení účelu sdružení. Toto tvrzení také mělo vylučovat jakékoliv nadřízené postavení žalobce, když cizinci využili své smluvní autonomie a chtěli vykonávat práci jako OSVČ, nikoli jako zaměstnanci, jelikož cizinci, kteří byli účastníky sdružení, již před vstupem na území České republiky jednoznačně vyjádřili svůj záměr podnikat, když žádali o dlouhodobé vízum za účelem podnikání. V posuzovaném případě pak účastníci sdružení vykonávali práci pro společnost V. d., a.s., a to na základě smlouvy o dílo, a nikoli pro žalobce.

Vedle toho žalobce napadal záznamy sepsané s cizinci při kontrole, když dovozoval, že u záznamů pořízených na základě ust. § 132 zákona o zaměstnanosti nelze uvažovat o tom, že by se jednalo o úkon odpovídající alespoň podání vysvětlení dle ust. § 137 správního řádu, čemuž mělo svědčit i to, že pro „vyslýchané“ osoby nebyl zajištěn tlumočník. Na místě se nacházela pouze jakási osoba, v záznamu neuvedená, v podobě „styčné osoby pro inspektory“ poskytující něco jako tlumočnické služby. O svých právech přitom nebyly v tomto směru „vytěžované“ osoby nijak poučeny.

K tomu rovněž přistoupila právní konstrukce, dle níž, aby mohl správní orgán ve smyslu ust. § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti usoudit, že žalobce „umožnil výkon závislé práce“, musí nezbytně skutkově a právně uzavřít, že třetí osoba vykonává nelegální práci. Jinými slovy, nedošlo-li ke stíhání a potrestání jednotlivých účastníků sdružení pro přestupek ve smyslu ust. § 139 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, nemohlo dojít k aplikaci ust. § 140 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť nebylo pravomocně rozhodnuto o tom, že třetí osoby vykonávaly nelegální práci.

Rovněž pak byla napadána výše uložené sankce, kterou žalobce považoval za nepřiměřenou, když dle jeho názoru smyslem a účelem správního trestání nemůže být majetková likvidace účastníků řízení.

Shrnutí

Jinými slovy, podstatou sporu byla vedle procesních námitek, které nejsou pro tento článek zcela zásadní, zejména skutečnost, zda cizinci a žalobce, kteří uzavřeli smlouvu o sdružení ve smyslu ust. § 829 a násl. občanského zákoníku z roku 1964, vykonávali činnost na pracovišti společnosti V. d., a.s., jako sdružení samostatně výdělečně činných osob, nebo zda cizinci vykonávali předmětné práce pro žalobce v režimu závislé práce, která byla smlouvou o sdružení pouze zastírána.

Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

Závislost vykonávané práce

Nejvyšší správní soud předně posuzoval charakter práce, která byla cizinci vykonávána, přičemž, jako již v předchozích rozsudcích, vedle zákonných definičních znaků závislé práce poukázal i na tzv. judikatorní znaky, které dovozuje ze své rozhodovací praxe a u kterých obvykle pro konstatování, že se jedná o závislou práci, rovněž vyžaduje jejich naplnění.

Je tedy třeba zopakovat, že „společným rysem a jakýmsi leitmotivem všech znaků závislé práce vymezených (nově) v § 2 odst. 1 zákoníku práce, je osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli. Tyto znaky slouží k odlišení závislé práce od jiných ekonomických aktivit (zejména samostatného podnikání), ale také od aktivit jiného charakteru (zejména mezilidské výpomoci). Proto musí správní orgány při postihování nelegální práce v řízení obviněnému prokázat naplnění všech těchto znaků – zaměstnanec osobně a soustavně vykonává práci jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů, přičemž se vůči zaměstnavateli nachází v podřízeném vztahu. (...) Vztah podřízenosti zaměstnance vůči zaměstnavateli představuje nutně subjektivní kategorii. Rozhodující je tedy zejména to, zda zaměstnanec sám vnímá své postavení jako podřízené a to je důvodem, proč respektuje pokyny zaměstnavatele. Pokud má ovšem správní orgán naplnění tohoto subjektivního znaku objektivně prokázat, musí zkoumat, zda je dána osobní závislost zaměstnance na zaměstnavateli a zejména co je její příčinou.“³⁾

Nejvyšší správní soud pak ve shodě s krajským soudem po posouzení jednotlivých aspektů činnosti, kterou cizinci pro stěžovatele vykonávali, dospěl k závěru, že v daném případě se jednalo o práci závislou, když bylo konstatováno, že cizinci nevykonávali práci jako osoby samostatně výdělečně činné v rámci sdružení, ale vykonávali svou práci pro žalobce. Tento závěr byl dovozen z následujících skutečností: „cizinci vykonávali neodbornou, rutinní práci v podniku zpracovávajícím drůbež, pro výkon této práce měli stanovenou osmihodinovou pracovní dobu od pondělí do pátku, jejich příchody na pracoviště a odchody z něj byly elektronicky evidovány, přičemž za odpracovanou dobu byli cizinci placeni, práci vykonávali podle pokynů jiných osob, za pomoci nástrojů, které jim tyto osoby opatřily.“⁴⁾ K tomu bylo doplněno, že nenastala žádná skutečnost, z níž by bylo možno dovozovat, že se jednalo o samostatnou výdělečnou činnost, tedy že by „jednotliví cizinci vykonávali práci, k níž jsou potřeba specifické dovednosti či talent, pokud by si sami opatřovali materiál či nástroje pro práci, sami by určovali časové úseky dne, které prací stráví atp.“⁵⁾

Z hlediska posouzení subjektivního hlediska vykonávané činnosti, tedy posouzení, zda cizinci chtěli svou práci vykonávat v pracovněprávním vztahu, nebo zda bylo jejich vůlí pracovat jako osoby samostatně výdělečně činné v rámci uzavřené smlouvy o sdružení, pak oba soudy odkázaly na závěry jiného rozsudku Nejvyššího správního soudu, dle kterého: „o vůli osob (poplatníků) setrvávajících ve vztahu obdobném závislé činnosti [§ 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů] lze usuzovat nejen z důkazů přímých (jejich svědeckých výpovědí), ale i z důkazů nepřímých, tvoří-li logický, ničím nenarušený a ucelený soubor vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů.“⁶⁾ Nejvyšší správní soud pak uzavřel, že přesto, že citovaný rozsudek se vztahoval na oblast daňovou a nikoli na oblast zaměstnanosti, závěry týkající se osobního hlediska při posuzování závislé práce lze vztáhnout i na popisovaný spor.

Autoři považují za významné vyjádřit se k některým závěrům Nejvyššího správního soudu, když nadále zastávají názor, že soustavnost, byť ji lze považovat za skutečnost, která závislost práce podpůrně prokazuje, nemůže být za určující definiční znak považována obecně, když je zcela zřejmé, že mohou nastat situace, a to situace předpokládané zákoníkem práce, v nichž znak soustavnosti nebude naplněn, a přesto se bude jednat o závislou práci. „Zejména dohoda o provedení práce se pak vyznačuje tím, že práce na jejím základě není vykonávána soustavně, ale nárazově, dle konkrétních potřeb zaměstnavatele (může být uzavřena např. i na pouhý jeden den). Zcela běžná praxe je, že zaměstnanec se zaměstnavatelem uzavřou dohodu o provedení práce, na jejímž základě je práce vykonávána jednou za dva, tři týdny. Autoři jsou toho názoru, že práce vykonávaná nárazově jednou za dva, tři týdny, rovněž nemůže být považována za práci soustavnou, přesto se však stále jedná o práci závislou. (...) i v případě pracovního poměru lze najít situace, kdy požadavek na soustavný výkon práce, aby mohla být považována za nelegální, není reálný. Je např. zřejmé, že i první den výkonu práce v rámci pracovního poměru je výkonem závislé práce, ačkoli se už z logiky věci nemůže jednat o práci soustavnou. V případě akceptace nutnosti soustavného výkonu práce by však cizinec, respektive zaměstnavatel nemohl být sankcionován za umožnění práce v pracovním poměru cizinci bez povolení k zaměstnání v první den výkonu této práce, a to právě z důvodu, že první den výkonu práce zcela jistě nesplňuje požadavek na soustavnost. K tomu je možno doplnit, že po prvním dnu výkonu práce v rámci pracovního poměru může dojít ke skončení pracovního poměru – např. dohodou či zrušením ve zkušební době. I v takovém případě by se však dle zákoníku práce jednalo o závislou práci, za kterou zaměstnanci vznikl nárok na mzdu, ačkoli se jednoznačně nemohlo jednat o práci soustavnou.“⁷⁾

Obdobně pak je možno odkázat i na citaci Nejvyššího správního soudu ohledně opatřování materiálu a nástrojů pro práci, když to samo o sobě rovněž nemůže svědčit závěru o nezávislé práci. Důvodem pro toto tvrzení je skutečnost, že „výkon práce na náklady a odpovědnost zaměstnavatele“ není definičním znakem závislé práce, ale jejím důsledkem. Pokud by tedy byly naplněny definiční znaky závislé práce, nicméně cizinci by si opatřovali materiál a nástroje za vlastní prostředky, nebylo by možno konstatovat, že se nejedná o závislou práci, nýbrž že zaměstnavatel porušuje své povinnosti z pracovněprávního vztahu, v němž musí být závislá práce vykonávána. Pro příklad lze zmínit, že u zaměstnance s uzavřenou pracovní smlouvou, po kterém by zaměstnavatel požadoval, aby si na své náklady zajišťoval materiál pro výkon své práce, by při takovém zjištění bezpochyby bylo konstatováno porušení povinností zaměstnavatele. Dle názoru autorů pak takový závěr musí platit i v případě, kdy sice jsou naplněny definiční znaky závislé práce, ovšem pracovněprávní vztah v rozporu s ust. § 3 zákoníku práce uzavřen nebyl.

Charakter smlouvy o sdružení

Pokud jde o skutečnost, že v posuzovaném případě byla uzavřena smlouva o sdružení, tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že by bylo v takovém případě namístě bez dalšího přijmout fakt, že sdružené osoby nevykonávají závislou práci. Jakkoli tedy formálně byla uzavřena smlouva o sdružení, bylo třeba zabývat se i faktickou povahou cizinci vykonávané práce, protože bez takového posouzení by nemohl být jednoznačně učiněn závěr o tom, zda se skutečně jednalo o sdružení či práci závislou.

K tomuto je třeba připomenout starší rozsudek Vrchního soudu v Praze, dle něhož „uvedené ustanovení (míněno ust. § 829 občanského zákoníku z roku 1964) umožňuje, aby se několik osob sdružilo a společně se přičinilo o dosažení sjednaného účelu. Okruh účastníků není nijak omezen, takže účastníky sdružení mohou být jak fyzické, tak právnické osoby. Pro vznik smlouvy se nevyžaduje písemná forma a sdružení není právnickou osobou a nezapisuje se do obchodního rejstříku. Formy činnosti účastníka ve prospěch dosažení účelu sdružení mohou být různé, zásadně však tato činnost musí mít pracovní charakter. Účel sdružení má být jakýkoli zákonný, tedy i hospodářský za účelem dosažení zisku při společné podnikatelské činnosti.“⁸⁾ Právní věta tohoto rozsudku pak doplnila, že „otázku, zda tu je simulace smlouvy o sdružení podle § 829 a násl. občanského zákoníku, a zda podnikatel ve skutečnosti uzavřel pracovní smlouvu s držitelem živnostenského listu, a tedy v rozporu s ustanovením § 1 odst. 4 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti (ve znění zákona č. 578/1991 Sb.; tzv. švarcsystém), je nutno řešit věcně tím, že účastníci tvrzeného konsorcia budou vyslechnuti k obsahu a okolnostem uzavření své dohody a bude zjištěno, zda sledovali právní důsledky předpokládané občanským zákoníkem nebo zákoníkem práce. Teprve poté může správní orgán důkazy hodnotit a dospět k závěru, zda tu konsorcium skutečně vzniklo, anebo zda tu došlo k porušení zákona o zaměstnanosti.“

Na základě prováděných důkazů pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě byl pouze žalobce ve sdružení ve vztahu k ostatním cizincům „nerovný“, když fakticky vykonával činnost zaměstnavatele, a proto v této skutečnosti bylo shledáno naplnění jednoho ze znaků závislé práce.

Závěr

Na základě obou výše posuzovaných skutečností, tedy definičních znaků nelegální práce, a to včetně znaků zákoníkem práce nezakotvených, nicméně dovozovaných judikaturou Nejvyššího správního soudu, a charakteru smlouvy o sdružení, v jehož rámci naopak závislá práce vykonávána není, dospěl Nejvyšší správní soud ke shodnému závěru jako krajský soud a správní orgány. S ohledem na skutečnost, že fakticky činnost cizinců naplňovala znaky závislé práce a že smlouva o sdružení byla uzavřena pouze formálně, se jednalo o umožnění výkonu nelegální práce ze strany žalobce, který jediný v rámci „sdružení“ vystupoval de facto jako zaměstnavatel. Uvedené věcné závěry jsou velmi důležité pro celou praxi kontrolní činnosti orgánů inspekce práce a rovněž obecně pro trh práce České republiky. Pokud by totiž tato zastřená činnost nebyla posouzena jako závislá a potažmo nelegální práce, cizinci, kteří by takto chtěli vykonávat práci na území České republiky, by tak měli značně zjednodušenou pozici oproti těm, kteří podstupují standardní proces a žádají dle svého postavení o zaměstnaneckou kartu, modrou kartu nebo povolení k zaměstnání.

V případě, že by výše popisovaná práce byla ze strany cizinců i žalobce vykonávána v souladu s právními předpisy, by tito cizinci pro výkon své činnosti potřebovali platné oprávnění k výkonu závislé práce, které podléhá formálnímu správnímu řízení, a to ať již před Ministerstvem vnitra v případě, že se jedná o zaměstnaneckou nebo modrou kartu, nebo před Úřadem práce ČR v případě, že se jedná o povolení k zaměstnání, když v rámci těchto řízení je posuzována řada formálních i věcných podmínek (například tzv. test trhu práce). Pokud však cizinec výkon závislé práce v pracovněprávním vztahu obchází simulací podnikání jako osoba samostatně výdělečně činná, je jeho přístup k výkonu práce na území České republiky nepoměrně jednodušší.

K procesním aspektům

Jak již bylo naznačeno u argumentace žalobce, tento mimo jiné dovozoval nepřípustné použití vyjádření cizinců při kontrole ve správním řízení jako podkladu pro konstatování porušení právních předpisů. K tomu Nejvyšší správní soud uvedl následující:

„Naproti tomu v nyní projednávané věci proběhla v rámci správního řízení dvě ústní jednání. Při prvním z nich, které se odehrálo 16. 7. 2013 a o němž byl sepsán protokol č. j. 10702/9.30/13/14.3-Prot., byly provedeny důkazy zejména těmito listinami:

1. seznamem kontrolovaných fyzických osob ze 17. 7. 2012,
2. záznamy o skutečnostech zjištěných při kontrole 17. 7. 2012 sepsané s jednotlivými cizinci,
3. smlouvou o dílo uzavřenou mezi stěžovatelem a společností V. d., a.s.,
4. smlouvou o sdružení ze dne 2. 1. 2007,
5. nájemní smlouvou uzavřenou mezi stěžovatelem a společností V. d., a.s.,
6. objednávkami zpracovaných kuřecích produktů od společnosti V. d., a.s., učiněnými vůči stěžovateli a předávacími protokoly k těmto objednávkám,
7. živnostenskými listy zjištěných cizinců,
8. protokolem o výsledku kontroly ze dne 1. 11. 2012.

[54] V rámci druhého jednání, které proběhlo 21. 10. 2013 a byl o něm sepsán protokol č. j. 10702/3.30/13/14.3-Prot2., byly poté vyslechnuty dvě úřední osoby, které prováděly 17. 7. 2012 kontrolu, a na návrh stěžovatele také výrobní ředitel, který byl v areálu společnosti V. k., a.s., během kontroly přítomen.

[55] Dokazování, které proběhlo ve správním řízení, zcela naplnilo požadavky, které jsou na ně zákonem a judikaturou kladeny. Protokol o výsledku kontroly byl správným způsobem zařazen mezi důkazy v tomto správním řízení, a bylo tak možné ze závěrů v něm obsažených vycházet. Také výslech úředních osob, které kontrolu prováděly, byl zcela namístě (jak ostatně upozornil Nejvyšší správní soud již ve výše citovaném rozsudku č. j. 4 Ads 177/2011-120).“

Zajímavá pak byla i námitka týkající se domnělé předběžné otázky, dle níž nemůže být žalobce sankcionován za umožnění výkonu nelegální práce, když nebyl žádný z cizinců sankcionován za prokázaný přestupek výkonu nelegální práce, nicméně k té se Nejvyšší správní soud bohužel nevyjádřil. Autoři si pak dovolují uvést, že tento argument by nemohl obstát, jelikož případný přestupek cizince spočívající ve výkonu nelegální práce není předběžnou otázkou pro hodnocení, zda se „zaměstnavatel“ dopustil správního deliktu umožnění výkonu nelegální práce, jelikož se jedná o řízení, která jdou nezávisle vedle sebe, přičemž v rámci přestupkového řízení je fyzické osobě nutno prokázat zavinění, což v případě žalobce jako podnikající fyzické osoby třeba není, jelikož v případě správního deliktu je toto zavinění presumováno. Samozřejmě je nutno připustit, že obě řízení spolu mají velmi úzkou spojitost, nicméně ne takovou, že by výsledek řízení o správním deliktu se subjektem, který nelegální práci umožňoval, závisel na výsledku přestupkového řízení se subjektem, který nelegální práci vykonával. K tomu je nutno poznamenat, že v případě výkonu nelegální práce ze strany cizince obvykle dochází k jeho vyhoštění ve smyslu příslušných ustanovení zákona o pobytu cizinců na území České republiky.

Závěrem pak je třeba poukázat i na výši sankce, která se s ohledem na maximální možnou pokutu, kterou lze v daném případě uložit (10 000 000 Kč), jeví jako poměrně vysoká, když dosahuje téměř tří čtvrtin zákonem stanovené horní hranice. Z rozsudku krajského soudu ani z rozsudku Nejvyššího správního soudu nelze vyčíst, jakými konkrétními skutečnostmi se při jejím stanovování inspektorát a posléze i Státní úřad inspekce práce řídil. Autorům se takováto výše pokuty jeví s ohledem na skutečnost, že umožnění výkonu nelegální práce bylo prokázáno „pouze“ 23 cizincům, jeví poměrně vysoká, a to např. v porovnání s kauzou řešenou Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 3 Ads 96/2011, kde byla rovněž uložena pokuta ve výši tří čtvrtin maximální možné zákonné sazby (ta tehdy činila 2 000 000 Kč), nicméně v tehdy posuzovaném případě bylo prokázáno umožnění výkonu nelegální práce 192 cizincům po dobu 1 roku, a to úmyslným zaviněním. Z hlediska možné likvidační výše uložené pokuty však je nutno se zcela ztotožnit se závěry Nejvyššího správního soudu, dle nichž „stěžovateli byla opakovaně dána možnost vyjádřit se ke svým majetkovým poměrům tak, aby pro něj sankce nebyla likvidační. Vzhledem k tomu, že stěžovatel této možnosti nevyužil, stanovil inspektorát výši pokuty na základě odhadnutých majetkových poměrů stěžovatele. Takový postup je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, publ. č. 2092/2010 Sb. NSS).“⁹⁾ Z uvedeného pak plyne, že v případě posuzování možné likvidační výše pokuty je dána procesní iniciativa primárně na účastníkovi řízení, který je povinen své majetkové poměry na výzvu správního orgánu prokazovat, když v případě své nečinnosti se pak možné likvidačnosti výše pokuty nemůže dovolávat u soudu.

Právní předpisy citované v článku

(předpisy jsou vždy citovány ve znění pozdějších předpisů, pokud není výslovně uvedeno jinak)

• zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (zrušen od 1. 1. 2014 zákonem č. 89/2012 Sb.)
• zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce
• zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti
• zákon č. zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů
• zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů