Fenomén bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále též „BOZP“) byl historicky vždy spjatý se základním vztahem zaměstnavatel - zaměstnanec. Vývoj společnosti a především trhu práce však donutil legislativce ke změně úhlu pohledu na celou problematiku bezpečnosti a ochrany zdraví.
Evropské hospodářské společenství vydalo již v roce 1992 prováděcí směrnici Rady 92/57/EHS, která zdůvodňovala rozšíření okruhu osob, na které se mají povinnosti v BOZP vztahovat: „Pokud se osoby samostatně výdělečně činné a zaměstnavatelé osobně zapojí do pracovní činnosti na dočasném nebo mobilním staveništi, mohou svou činností ohrožovat bezpečnost a zdraví zaměstnanců.“ Tento evropský předpis pak následně Česká republika po vstupu do Evropské unie transponovala v národní předpis, a sice v zákoně č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Uvedené právní normy tedy reagovaly na vývoj trhu práce, kdy se postupně čím dál větší počet pracovněprávních vztahů začal měnit na vztahy obchodní. Především ve stavebnictví byly tyto trendy nejmarkantnější. Stavební firmy již neměly zájem zaměstnávat kompletní řadu profesí pro zhotovení stavby - strojníky stavebních strojů, dělníky, zedníky, pokrývače, tesaře, klempíře, elektrikáře atd., a raději se specializovaly na konkrétní stavební nebo montážní činnosti, přičemž si zbylé profese najímaly čím dál častěji jako své obchodní partnery. Tento trend v některých hospodářských odvětvích postupem času vedl až k úplnému rozpadu pracovněprávních vztahů zaměstnavatel-zaměstnanec a ze zaměstnanců se stali subdodavatelé v podobě osob samostatně výdělečně činných.
Okruhy osob mimo pracovněprávní vztah
Je zřejmé, že intencí státu je zahrnout do problematiky BOZP další osoby než jen zaměstnance a tím tak chránit bezpečnost a zdraví širšího okruhu lidí. Mezi osoby, které se počítají do tzv. mimo pracovněprávních vztahů a na které se vztahují určité povinnosti v BOZP, pak patří:
- Zaměstnavatel, který je fyzickou osobou, a sám též pracuje;
- Fyzická osoba, která provozuje samostatně výdělečnou činnost; např. podle zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, v platném znění. Mohou ji však reprezentovat nejen osoby samostatně výdělečně činné (dále také „OSVČ“) se živností, ale i OSVČ bez nutnosti založení živnosti v tzv. svobodném podnikání. Typicky se jedná o lékaře, zubní lékaře, farmaceuty, veterinární lékaře, advokáty, znalce nebo tlumočníky;
- Spolupracující manžel nebo dítě osob uvedených výše;
- Fyzická nebo právnická osoba, která je zadavatelem stavby nebo jejím zhotovitelem, popřípadě se na zhotovení stavby podílí;
- Člen rodiny, který je zúčastněn na provozu rodinného závodu podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.
Jaké povinnosti musí osoby mimo pracovněprávní vztah v BOZP plnit
Na osoby, které jsme si výše vyjmenovali, se nevztahují všechny povinnosti v BOZP tak jako na zaměstnavatele, ale pouze povinnosti taxativně vyjmenované v § 12 zákona č. 309/2006 Sb. Jedná se především o povinnosti v BOZP uvedené v zákoníku práce:
- Prevence rizik v celém svém pojetí. V principu je tímto myšleno hodnocení rizik vyplývajících z povahy práce a pracoviště a přijímání opatření. O tomto musí zároveň osoby pracující mimo pracovněprávní vztah vést dokumentaci, stejně tak jako každý jiný zaměstnavatel. U OSVČ nabírá slovo „prevence“ svého největšího významu, jelikož se jedná opravdu o přípravu preventivního charakteru pro následující výkon práce. Na příkladu OSVČ provádějící výměny oken se pak prakticky jedná o skutečnosti, kdy si vyhodnotí riziko nejen svého pádu, ale i pádu materiálu a nářadí do ohroženého prostoru a v souladu s právními předpisy si nejen vyhodnotí, ale reálně i přijme (nakoupí nebo pronajme) technické vybavení nebo osobní ochranné pracovní prostředky pro odstranění těchto rizik (ochranné zábradlí, plotové dílce, bezpečnostní značky, systém dočasné ochrany volného okraje, kotvící zařízení apod.).
- Používání vhodných osobních ochranných pracovních prostředků (dále také „OOPP“). I zde se jedná především o přípravu na následující pracovní činnost ideálně za odborné asistence spočívající ve vyhodnocení vhodného druhu a typu OOPP pro konkrétní druh práce (např. typu filtru obličejové polomasky pro ochranu dýchacích orgánů OSVČ lakýrníka; výběr a sestavení vhodného systému ochrany proti pádu OSVČ pokrývače).
- Povinnost evidovat, hlásit a oznamovat pracovní úrazy orgánům a institucím. Tato povinnost se vztahuje i na osoby mimo pracovněprávní vztahy, o čemž se obecně příliš neví.
V rozsahu odpovídajícímu podmínkám a okolnostem jejich činnosti se na osoby mimo pracovněprávní vztah vztahují i některá další ustanovení zákona č. 309/2006 Sb., konkrétně povinnost uspořádat svá pracoviště v souladu s bezpečnostními a hygienickými požadavky, zajišťovat řádný technický stav svých zařízení, nářadí, strojů, organizovat svoji práci a umísťovat bezpečnostní značky a značení. Osoba mimo pracovněprávní vztah má tedy odpovědnost nejen za sebe, ale i za další fyzické osoby, které se s jejím vědomím zdržují na jejich pracovišti (ordinace lékaře, garáž automechanika apod.), které by je mohlo svým stavem nebo svými technickými zařízeními ohrozit. Jedná se o odpovědnost, jejíž smysl vychází z obecného principu odpovědnosti za škodu.
Jaké povinnosti v BOZP se osob mimo pracovněprávní vztah netýkají
Jednoznačně největším legislativním i praktickým nedostatkem je skutečnost, že se na osoby v mimo pracovněprávním vztahu, reprezentované především OSVČ, nevztahují povinnosti zaměstnavatele uvedené v § 103 zákoníku práce. V první řadě se na OSVČ nevztahuje povinnost absolvovat pracovnělékařské prohlídky a kontrolovat tak svůj zdravotní stav vzhledem k vykonávané práci. V případě profesionální expozice rizikovým faktorům (např. chemické látky, vibrace, hluk apod.) tak u dané osoby není jakkoli sledován její zdravotní stav a případné následky jsou pak často zjištěny ošetřujícím (praktickým) lékařem až tehdy, když se v plné míře projeví. Dalším příkladem může být OSVČ pracující ve výškách, která trpí epilepsií. Při záchvatu může snadno dojít k jejímu pádu ze střechy a úmrtí.
Také nedodržování pracovního režimu významnou měrou ohrožuje OSVČ na zdraví. Je obvyklé, že zejména manuálně pracující osoby (řemeslníci, pracovníci na stavbách, řidiči) nedodržují standardní osmihodinovou pracovní dobu, což dlouhodobě vede k jejich úrazům, kolapsům z přepracování, mrtvicím nebo infarktům. Tato skutečnost se promítá také do roviny sociální. Jelikož OSVČ nemusejí mít sjednáno pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovním úrazem a nemocí z povolání, nemůže postižený v takovém případě získat příslušné odškodnění.
Dalším a v praxi zřejmě největším problémem je skutečnost, že se na osoby mimo pracovněprávní vztah nevztahuje povinnost prohlubovat své odborné znalosti skrze školení o BOZP. OSVČ, které paradoxně mnohdy pracují v živnosti vázané na určitou kvalifikaci, jako jsou například tesaři, klempíři, pracovníci ve výškách či při montážích dočasných stavebních konstrukcí, pak nemusí a neabsolvují pro běžné zaměstnance jinak povinné školení o BOZP. Pod takovým školením je však potřeba si představit nejen obecné školení o právních předpisech, u kterého lze spekulovat, jaký má pro OSVČ přínos, ale i důležitá odborná a dovednostní školení, např. práce ve výškách za použití OOPP proti pádu, montáže dočasných stavebních konstrukcí apod.
Pokud jde o specializovaná školení, pak jediné aktuálně možné řešení vycházející ze správné praxe je, že taková odborná/kvalifikační školení, včetně doložení zdravotní způsobilosti k činnosti, vyžaduje po OSVČ jeho objednatel skrze smluvní podmínky vzájemného obchodního vztahu, čímž si ohlídá nejen kvalitu práce svého subdodavatele, ale získá alespoň základní právní záruku o jeho bezpečném a zdraví neohrožujícím provedení.
Dalším praktickým problémem je koordinace BOZP na společném pracovišti, která se OSVČ opět explicitně netýká, s výjimkou situací, kdy tuto skutečnost objednatel zahrnul do vzájemného smluvního vztahu s OSVČ (zde může vymezit, že na dodavatele se vztahují všechna ustanovení platná pro vlastní zaměstnance objednatele). Je potřeba si uvědomit, že v současnosti outsourcing už typicky nezahrnuje pouze řemeslníky, ale prakticky všechny pracovní pozice - údržbáře, uklízečky, hlídače, vazače, jeřábníky apod. Na společném pracovišti se tak bok po boku s řadovými „kmenovými“ zaměstnanci mohou pohybovat a pracovat i osoby mimo pracovněprávní vztah, které jsou sice ohrožovány stejnými riziky a faktory pracovních podmínek, ale pro které neplatí stejné požadavky na BOZP.
Plnění zákonných povinností je třeba vyžadovat
Na osoby pracující mimo pracovněprávní vztah je potřeba nezapomínat. Státem nastavená pravidla a tolerovaná praxe mnohdy vytvořila především z živnostníků osoby neznalé zásad a pravidel BOZP, a tak nezbývá než se na takové osoby připravit a spravedlivě po nich vyžadovat plnění jejich zákonných povinností. Tento přístup je v zájmu nejen jejich vlastního zdraví, ale také toho, kdo si je najímá. Odpovědnosti za zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví všech fyzických osob, které se s vědomím zaměstnavatele zdržují na jeho pracovištích, se totiž nelze jakkoli zprostit, a to ani tehdy, jedná-li se o subdodavatele, jeho zaměstnance nebo jeho spolupracující osoby.