Jeden z nástrojů pasivní politiky zaměstnanosti, jímž je podpora v nezaměstnanosti, má poměrně explicitně stanovená pravidla, kdy ji lze uchazeči o zaměstnání přiznat, po jakou podpůrčí dobu a rovněž v jaké výši, stejně tak jako důvody pro přerušení či zastavení poskytování nebo její vrácení. Může však nastat, a v praxi samozřejmě nezřídka nastává, i situace, kdy pravidla pro výpočet výše podpory v nezaměstnanosti z posledního příjmu uchazeče o zaměstnání (důchodově pojištěné zaměstnání nebo jiná výdělečná činnost) aplikovat nelze, a to z důvodů vyjmenovaných v ust. § 51 odst. 1 zákona o zaměstnanosti.
V takovém případě se pak výše podpory v nezaměstnanosti stanovuje z průměrné mzdy v národním hospodářství za 1. až 3. čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, v němž byla žádost o podporu v nezaměstnanosti podána, když cílem tohoto článku je nastínit, v jakých případech k takovémuto postupu dochází a jaké jsou okolnosti aplikace tohoto ustanovení.
Právní úprava
Jakkoli úkolem tohoto článku není zabývat se obecně podmínkami nároku na podporu v nezaměstnanosti, je třeba alespoň ve stručnosti zmínit základní podmínky pro vznik nároku na podporu v nezaměstnanosti a pro výpočet její výše. Z hlediska vzniku nároku jsou stěžejní 3 pozitivní podmínky, a to že se musí jednat o uchazeče o zaměstnání, který podal žádost o podporu v nezaměstnanosti a který v posledních 2 letech před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání získal zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění v délce alespoň 12 měsíců.1) Vedle toho pak ust. § 39 odst. 1 písm. c) a odst. 2 stanovují řadu negativních podmínek, které pokud nastanou, způsobují nemožnost přiznání podpory v nezaměstnanosti, ačkoli podmínky pozitivní byly splněny (např. pobírání starobního důchodu, existence pracovněprávního vztahu nebránícího vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání apod.).
Nástroje pasivní politiky zaměstnanosti spočívají v pomoci fyzické osobě nalézt nové zaměstnání a překlenout přechodné období, kdy ztratila zdroj příjmů (podpora v nezaměstnanosti, samotná zprostředkovatelská činnost apod.). Oproti tomu nástroje aktivní politiky zaměstnanosti směřují primárně k podpoře vytváření nových pracovních míst a financování procesů vedoucích k zapojení uchazečů o zaměstnání do pracovního procesu (rekvalifikace, příspěvek na zřízení společensky účelného pracovního místa, veřejně prospěšné práce atd.).
Jak již bylo naznačeno v perexu, pokud uchazeč o zaměstnání splní podmínky pro vznik nároku na podporu v nezaměstnanosti, tato je mu po určitou podpůrčí dobu2) přiznána, přičemž výše podpory v nezaměstnanosti se primárně odvíjí od průměrného měsíčního čistého výdělku z posledního důchodově pojištěného zaměstnání (ust. § 50 odst. 1 ZOZ) nebo z jeho posledního vyměřovacího základu přepočteného na jeden kalendářní měsíc, pokud jako poslední před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání vykonával samostatnou výdělečnou činnost3). K tomu je třeba připomenout možnost sčítání příjmů, pokud je ve stejný den ukončeno více zaměstnání nebo zaměstnání a jiná výdělečná činnost (ust. § 50 odst. 4 ZOZ), stejně tak jako maximální možnou výši podpory v nezaměstnanosti (ust. § 50 odst. 6 ZOZ). Důvodem tohoto postupu je princip, že podpora v nezaměstnanosti by měla být uchazeči o zaměstnání počítána z toho příjmu, který naposledy před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání pobíral a o který tedy rovněž přišel.
Zde se již dostáváme k samotné podstatě tohoto článku, tedy k ust. § 51 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, který stanovuje situace, kdy nelze podporu v nezaměstnanosti stanovit z posledního příjmu uchazeče o zaměstnání, a proto zakotvuje postup, který je v takovém případě aplikován:
„Podpora v nezaměstnanosti se uchazeči stanoví za první 2 měsíce ve výši 0,15násobku, další 2 měsíce ve výši 0,12násobku a po zbývající podpůrčí dobu 0,11násobku průměrné mzdy v národním hospodářství za 1. až 3. čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém byla podána žádost o tuto podporu, jestliže
a) splnil podmínku doby předchozího zaměstnání [§ 39 odst. 1 písm. a)] započtením náhradní doby a tato doba se posuzuje jako poslední zaměstnání,
b) bez svého zavinění nemůže osvědčit výši průměrného měsíčního čistého výdělku nebo vyměřovacího základu, nebo
c) nelze u něj stanovit průměrný měsíční čistý výdělek nebo vyměřovací základ.“
Výjimku z aplikace tohoto postupu stanovuje ust. § 51 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, který popisuje situaci, kdy je ve stejný den jako poslední před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání skončeno více důchodově pojištěných činností, z nichž alespoň u jedné je příjem znám. V takovém případě nedochází k součtu násobků a tohoto příjmu, ale podpora v nezaměstnanosti je vypočítávána pouze z tohoto známého příjmu.
Průměrná mzda v národním hospodářství
Průměrná mzda v národním hospodářství za 1. až 3. čtvrtletí předchozího kalendářního roku nemá v zákoně o zaměstnanosti žádnou specifickou definici, nicméně z hlediska podpory v nezaměstnanosti obsahuje tento předpis v ust. § 57 odst. 2 zmocnění Ministerstva práce a sociálních věcí k tomu, aby výši průměrné mzdy za první až třetí čtvrtletí předcházejícího kalendářního roku vyhlásilo na základě údajů Českého statistického úřadu sdělením uveřejněným ve Sbírce zákonů. Toto sdělení je vyhlašováno obvykle v prosinci kalendářního roku, za jeho první 3 čtvrtletí je průměrná mzda stanovována, když v současné době je aktuální sdělení č. 355/2015 Sb., dle něhož výše průměrné mzdy v národním hospodářství za 1. až 3. čtvrtletí roku 2015 činila 25 903 Kč.
Tento údaj se nepoužívá pouze pro účely podpory v nezaměstnanosti, ale rovněž v oblasti zaměstnávání osob se zdravotním postižením či u některých příspěvků aktivní politiky zaměstnanosti, stejně tak jako u výkonu činnosti dítěte.
Náhradní doba zaměstnání
Prvním případem, kdy je průměrná mzda4) pro stanovení výše podpory v nezaměstnanosti použita, je situace, kdy uchazeč o zaměstnání splní podmínku doby 12 měsíců důchodového pojištění zápočtem tzv. náhradní doby pojištění, přičemž tuto náhradní dobu je třeba považovat za poslední zaměstnání. Náhradní doby zaměstnání jsou situace, které objektivně uchazeči o zaměstnání znemožňují získat dobu důchodového pojištění výkonem práce, a proto jsou postaveny na obdobnou úroveň jako výkon důchodově pojištěné práce, aby uchazeči o zaměstnání, kteří z těchto objektivních příčin v dostatečném rozsahu pracovat nemohli, nebyli v nároku na podporu v nezaměstnanosti znevýhodněni. Taxativní výčet těchto dob je uveden v ust. § 41 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, přičemž se jedná o dobu:
- „přípravy osoby se zdravotním postižením k práci (§ 72),
- pobírání invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně,
- osobní péče o dítě ve věku do 4 let,
- osobní péče o fyzickou osobu, která se podle zvláštního právního předpisu považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), ve stupni III (těžká závislost) nebo ve stupni IV (úplná závislost), pokud s uchazečem o zaměstnání trvale žije a společně uhrazují náklady na své potřeby; tyto podmínky se nevyžadují, jde-li o osobu, která se pro účely důchodového pojištění považuje za osobu blízkou,
- výkonu dlouhodobé dobrovolnické služby na základě smlouvy dobrovolníka s vysílající organizací, které byla udělena akreditace Ministerstvem vnitra, nebo výkonu veřejné služby na základě smlouvy o výkonu veřejné služby, pokud rozsah vykonané služby překračuje v průměru alespoň 20 hodin v kalendářním týdnu,
- osobní péče o fyzickou osobu mladší 10 let, která se podle zvláštního právního předpisu považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost),
- trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízené karantény osoby po skončení výdělečné činnosti, která zakládala její účast na nemocenském pojištění podle zvláštního právního předpisu, pokud si tato osoba nepřivodila dočasnou pracovní neschopnost úmyslně a pokud tato dočasná pracovní neschopnost nebo nařízená karanténa vznikla v době této výdělečné činnosti nebo v ochranné lhůtě podle zvláštního právního předpisu.“
V praxi se nejčastěji budeme setkávat s osobní péčí o dítě ve věku do 4 let, když tato situace se primárně týká rodičů, kterým končí rodičovská dovolená5) a zároveň s tímto okamžikem dochází ke skončení jejich zaměstnání, dále s dočasnou pracovní neschopností, která vznikla v tzv. ochranné lhůtě, tj. nejpozději do 7 dnů ode dne skončení předchozí pojištěné činnosti (pokud by toto pojištění bylo kratší, pak ochranná lhůta trvá stejně dlouho, jako trvalo pojištění)6), a s osobní péčí o fyzickou osobu považovanou za osobu závislou na péči jiné osoby ve smyslu zákona o sociálních službách.
Problematické body
V případě náhradní doby zaměstnání může nastat několik situací, v nichž je tato náhradní doba aplikována, přičemž některé z nich mohou vyvolávat pocit nejednoznačnosti, jakkoli tomu tak není, jak bude vysvětleno.
Nejjednodušší pro aplikaci ust. § 51 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti je případ, kdy uchazeč o zaměstnání v posledních 2 letech před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání získal dobu důchodového pojištění pouze náhradní dobou, tedy nevykonával v tomto časovém úseku žádnou důchodově pojištěnou činnost uznatelnou ve smyslu ust. § 39 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti. V takovém okamžiku nebude pochyb o tom, že v případě, kdy náhradní dobu lze započítat alespoň v délce 12 měsíců, bude podpora v nezaměstnanosti stanovena násobky průměrné mzdy.
Stejně tak nebude problematickou ani situace, kdy uchazeč o zaměstnání v posledních 2 letech před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání nejprve získal dobu důchodového pojištění např. 11 měsíců a 15 dnů ze zaměstnání, které skončilo, v ochranné lhůtě onemocněl a až do zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání byl 12 měsíců a 15 dnů v dočasné pracovní neschopnosti (stejně tak se může týkat péče o dítě do 4 let a dalších náhradních dob). Zde je zjevné, že zaměstnáním nebyla v rozhodném období splněna podmínka získání doby důchodového pojištění alespoň v délce 12 měsíců, tedy je třeba započítat i náhradní dobu, přičemž zde není pochyb o tom, že náhradní dobu je nutno považovat za „zaměstnání“ poslední. Ani v této situaci tak nebude o aplikaci ust. § 51 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti žádných pochybností.
Tento příklad nespočívá v aplikaci průměrné mzdy pro výpočet podpory v nezaměstnanosti, nicméně autoři považují za vhodné jej zmínit, protože může oproti některým situacím, v nichž průměrná mzda naopak aplikována je, vyvolávat určitý pocit nespravedlnosti. Jedná se o situaci, kdy v posledních 2 letech před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání byla získána doba důchodového pojištění např. pouze v délce 2 dnů, nicméně protože se jednalo o 2 dny bezprostředně předcházející zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání, není aplikována průměrná mzda, ale podpora v nezaměstnanosti je stanovována z příjmu z činnosti, která byla takto 2 dny důchodově pojištěna. Pro názornost lze poukázat např. na rodiče na rodičovské dovolené, který tuto čerpal do 3 let věku dítěte7), dobu čerpání rodičovské dovolené je nutno považovat za náhradní dobu zaměstnání spočívající v péči o dítě do 4 let, přičemž po skončení rodičovské dovolené dojde k opětovnému nástupu k výkonu práce, a po 2 dnech důchodově pojištěné práce ke skončení pracovního poměru dohodou. [Pomineme-li, zda se jednalo o dohodu uzavřenou z vážných důvodů, či nikoli, a zda se podpora v nezaměstnanosti bude počítat v běžné (65 %, 50 %, 4 5%) výměře, nebo pouze ve zkrácené (po celou dobu 45 %) – viz ust. § 50 odst. 3 zákona o zaměstnanosti.]
V takovém případě jakkoli doba důchodového pojištění ze zaměstnání trvala pouze 2 dny a náhradní doba je tak započítávána v délce 11 měsíců a 28 dní, je podpora v nezaměstnanosti počítána z průměrného měsíčního čistého výdělku, který byl posledním „ztraceným“ příjmem uchazeče o zaměstnání, jakkoli se to oproti ostatním příkladům, v nichž může být poměr dob pojištění opačný, a přesto je podpora v nezaměstnanosti stanovována z průměrné mzdy, může jevit poměrně nespravedlivé.
Poslední příklad se může jevit aplikačně nejsložitější, ačkoli tomu tak není, jak bude dále vysvětleno. Jedná se o situaci, v níž v posledních 2 letech před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání byla získána doba důchodového pojištění ze zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti, např. v délce 8 měsíců, přičemž po celou zbylou dobu rozhodného období trvala náhradní doba (např. 14 měsíců před zaměstnáním a 2 měsíce po zaměstnání před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání), když zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání nenavazuje na zmíněné zaměstnání, jak je vidět z údajů v závorce.
Autoři se v této situaci setkali s argumentací, kdy uchazeč o zaměstnání požadoval výpočet podpory v nezaměstnanosti ze zaměstnání s argumentem, že dobu 12 měsíců důchodového pojištění získal započtením náhradní doby předcházející zaměstnání, a proto náhradní dobu na zaměstnání navazující a předcházející zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání není třeba brát na zřetel, a tím méně pak ji považovat za poslední „zaměstnání“ ve smyslu ust. § 51 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti. Tento argument samozřejmě nelze považovat za oprávněný, a to i s ohledem na výše zmíněný princip, že podpora v nezaměstnanosti by měla být stanovena z příjmu, o který uchazeč o zaměstnání naposledy před zařazením do evidence přišel, což je v tomto případě nikoli zaměstnání, ale náhradní doba.
Předmětný spor byl zcela bez pochyb vyřešen i Nejvyšším správním soudem, který konstatoval následující:
„[30] Stěžovatelka byla v řízení před správními soudy vedena předpokladem, že pro přiznání podpory v nezaměstnanosti je třeba,nashromáždit’ splnění kritérií uvedených v § 39 odst. 1 zákona o zaměstnanosti (zejm. získat dobu důchodového pojištění podle zvláštního právního předpisu). Pokud se tak stane, je podle jejího názoru dán nárok na podporu v nezaměstnanosti ve vyšší variantě s odkazem na tvrzenou subsidiaritu výše podpory stanovené násobkem průměrné mzdy (§ 51) k výši podpory vyplývající z průměrného měsíčního čistého výdělku (§ 50). Proto také stěžovatelka v žalobě tvrdila, že ,není nutné započíst jako náhradní dobu od 1. 3. 2014 do 10. 3. 2014, neboť toto období je naprosto nerozhodné pro splnění podmínky § 39 odst. 1 za použití § 41 zákona’. Tato úvaha není správná. Ze shora citovaných ustanovení zákona o zaměstnanosti bezpečně vyplývá důležitost data zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Tento okamžik je rozhodný pro určení rozhodného období (§ 41 odst. 1) a v návaznosti na to pro stanovení výše podpory (§ 50 resp. § 51). Od tohoto dne rovněž náleží podpora v nezaměstnanosti (§ 42 odst. 1, s výjimkou včasné žádosti předpokládané v odst. 3). Splnění podmínek pro přiznání podpory v nezaměstnanosti je tedy třeba zkoumat ke dni podání žádosti o podporu. K uvedenému dni je třeba posuzovat adjektiva poslední ukončené zaměstnání, poslední samostatná výdělečná činnost (§ 50 odst. 1, 2) či posouzení náhradní doby jako posledního zaměstnání [§ 51 odst. 1 písm. a)]. Právní úprava neumožňuje správnímu orgánu úvahu, zda je započtení konkrétního časového úseku do náhradní doby nutné či nikoli. Správní orgán postupuje v tomto ohledu objektivně, stanoví ke dni zařazení uchazeče do evidence rozhodné období a posoudí splnění podmínek pro přiznání podpory.
[31] V posuzované věci je nesporné, že pracovní poměr stěžovatelky skončil dne 28. 2. 2014. Stěžovatelka však nepodala písemnou žádost o zprostředkování zaměstnání do 3 pracovních dnů po skončení zaměstnání, ale učinila tak až dne 10. 3. 2014. Téhož dne podala rovněž písemnou žádost o podporu v nezaměstnanosti, čímž bylo zahájeno správní řízení ve věci posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti. Do žádosti o zprostředkování zaměstnání stěžovatelka mimo jiné uvedla, že má v péči dítě – dceru Sofii narozenou dne 27. 12. 2010. Z uvedených skutečností je zřejmé, že v době, která bezprostředně předcházela zahájení správního řízení, již stěžovatelka nebyla zaměstnána, ale pečovala o dítě ve věku do 4 let, což v průběhu řízení výslovně potvrdila. V rozhodném období (tj. v době od 10. 3. 2012 do 10. 3. 2014) tedy stěžovatelka získala potřebnou dobu důchodového pojištění jednak zaměstnáním (od 27. 12. 2013 do 28. 2. 2014) a dále započtením náhradní doby zaměstnání (od 10. 3. 2012 do 10. 3. 2014 s výjimkou právě uvedeného období, po které byla zaměstnána). Stěžovatelka tedy splnila podmínku celkové doby předchozího zaměstnání nikoliv zaměstnáním, ale až započtením náhradní doby zaměstnání. Jelikož tato musela být pro nárok na podporu v nezaměstnanosti podle § 41 odst. 2 zákona o zaměstnanosti započtena, a jelikož trvala i v době od 1. 3. 2014 do 10. 3. 2014, kdy již stěžovatelka nebyla zaměstnána, musela být podle § 51 odst. 1 písm. a) téhož zákona posouzena jako poslední zaměstnání před zařazením stěžovatelky do evidence uchazečů o zaměstnání.“8)
Shrnutí
Z uvedených příkladů je zřejmé, že v okamžiku, kdy doba důchodového pojištění nebyla získána v rozhodném období v celé délce 12 měsíců zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností a kdy je třeba započítat i náhradní dobu zaměstnání, je velmi podstatné, co bezprostředně předcházelo podání žádosti o zprostředkování zaměstnání a zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Pokud je žádost o zprostředkování zaměstnání podána do 3 pracovních dnů9) ode dne skončení zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti a fyzická osoba tak bude do evidence uchazečů o zaměstnání zařazena ode dne následujícího po skončení tohoto zaměstnání nebo této jiné výdělečné činnosti, pak podporu v nezaměstnanosti při splnění všech podmínek získá v „normální“ výši vycházející z předchozího příjmu. Pokud však tato žádost bude podána později, k zařazení dojde až od okamžiku jejího podání, bezprostředně na zařazení bude navazovat náhradní doba zaměstnání a podpora v nezaměstnanosti bude stanovena z průměrné mzdy dle ust. § 51 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti.
Výdělek nelze osvědčit
V případě zaměstnání bude aplikace ust. § 51 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti záviset na splnění povinnosti zaměstnavatele, který je dle ust. 313 odst. 2 zákoníku práce povinen vydat zaměstnanci potvrzení o průměrném měsíčním čistém výdělku. Může tedy nastat situace, kdy uchazeč o zaměstnání nebude schopen prokázat průměrný měsíční čistý výdělek, a to právě z důvodu, že zaměstnavatel svou povinnost nesplnil, jedno z jakého důvodu, a potvrzení zaměstnanci nevydal. V takovém případě jakkoli uchazeč o zaměstnání může být schopen prokázat, že mu nárok na podporu v nezaměstnanosti vznikl, není úřad práce schopen vypočítat výši podpory v nezaměstnanosti postupem stanoveným v ust. § 50 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. Dle důvodové zprávy „se toto ustanovení použije pouze v případě, když fyzická osoba splnila podmínku předchozí doby zaměstnání započtením náhradní doby nebo, ačkoliv prokazatelně pracovala, nemůže svůj příjem doložit, a je třeba ji přechodně zabezpečit alespoň touto minimální částkou.“
V případě jiné výdělečné činnosti, u níž je rozhodný poslední vyměřovací základ, si lze tuto situaci představit obtížně, jelikož vyměřovací základ potvrzuje správa sociálního zabezpečení, která takové potvrzení, pokud má k jeho vydání potřebné podklady, vydá. Při nemožnosti vydat předmětné potvrzení se tak pravděpodobně bude vždy jednat o zavinění uchazeče, který nedoložil podklady potřebné pro vydání tohoto potvrzení.
Výdělek nelze určit
Při aplikaci ust. § 51 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti se situace obrací, jelikož postup pro stanovení průměrného výdělku, z něhož zaměstnavatel vypočítává průměrný měsíční čistý výdělek, případně pravděpodobný průměrný měsíční čistý výdělek, je kogentně zakotven v ust. § 351 a násl. zákoníku práce. Dle ust. § 355 odst. 1 zákoníku práce, „jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek“, který se stanoví postupem dle ust. § 355 odst. 2 zákoníku práce 10. Z uvedeného je zřejmé, že pokud nelze u zaměstnance stanovit průměrný výdělek, použije se pravděpodobný výdělek, který lze stanovit vždy. Z toho pak plyne, že u zaměstnance lze pro účely podpory v nezaměstnanosti průměrný měsíční čistý výdělek stanovit vždy, pouze mohou nastat situace, kdy tento výdělek uchazeč o zaměstnání není schopen doložit z důvodů na straně zaměstnavatele, jak bylo uvedeno výše.
U jiné výdělečné činnosti však předmětná situace nastat naopak může, a to v okamžiku, kdy výdělečná činnost je zahájena a ukončena v témže roce, přičemž je rovněž v tomto roce podána žádost o podporu v nezaměstnanosti. Prakticky lze uvést, že důchodově pojištěná samostatná výdělečná činnost je provozována od 1. 1. 2016 do 31. 8. 2016 (podmínka 12 měsíců doby důchodového pojištění je splněna zaměstnáním nebo náhradní dobou předcházející samostatné výdělečné činnosti) a dne 1. 9. 2016 dojde k zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání a k podání žádosti o podporu v nezaměstnanosti. Vzhledem k tomu, že vyměřovací základ lze stanovit pouze za ukončené zdaňovací období, jímž je kalendářní rok, za rok 2016 není správa sociálního zabezpečení schopna vyměřovací základ určit dříve než v roce 2017 po podání daňového přiznání a přehledu příjmů a výdajů za celý rok 2016. Jelikož v roce 2015 jiná výdělečná činnost konána nebyla a ani za tento rok tak nelze určit vyměřovací základ, přičemž nelze užít ani případné zaměstnání z roku 2015, protože se nejedná o poslední ukončenou činnost, bude třeba aplikovat ust. § 51 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti.
Právní předpisy citované v článku
(předpisy jsou vždy citovány ve znění pozdějších předpisů, pokud není výslovně uvedeno jinak)