Cílem článku je na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu upozornit na problematickou oblast zprostředkování vhodného zaměstnání vztahující se ke kritériu dopravní dostupnosti, když je vždy nutné ze strany úřadu práce, který dané zaměstnání posoudí jako vhodné, aby individuálně vyhodnotil podmínky dopravní dosažitelnosti zaměstnání s ohledem na objektivní a subjektivní okolnosti případu.
Primárně bude daná problematika souviset s ustanovením § 20 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, které určuje podmínky vhodného zaměstnání, přičemž písm. d) uvedeného ustanovení obsahuje řadu neurčitých právních pojmů, když se článek dotýká kritéria dopravní dosažitelnosti:
㤠20
(1) Fyzická osoba má právo na zprostředkování vhodného zaměstnání. Vhodným zaměstnáním, pokud tento zákon nestanoví jinak, je zaměstnání
a) které zakládá povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti,
b) jehož délka pracovní doby činí nejméně 80 % stanovené týdenní pracovní doby,
c) které je sjednáno na dobu neurčitou, nebo na dobu určitou delší než 3 měsíce a
d) které odpovídá zdravotní způsobilosti fyzické osoby a pokud možno její kvalifikaci, schopnostem, dosavadní délce doby zaměstnání, možnosti ubytování a dopravní dosažitelnosti zaměstnání.“
V prvním případě posuzovaném Nejvyšším správním soudem se jednalo o situaci, kdy uchazeč o zaměstnání odmítl zaměstnání zprostředkované úřadem práce z důvodu špatné dopravní dosažitelnosti. Takové jednání uchazeče o zaměstnání bylo důvodem k vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, když takové jednání bylo dle ust. § 30 odst. 2 písm. a) zákona o zaměstnanosti kvalifikováno jako odmítnutí zaměstnání bez vážného důvodu. Uchazeč o zaměstnání (dále také „účastník řízení“ či „žalobce“) s rozhodnutím úřadu práce nesouhlasil a podal proti rozhodnutí včasné odvolání, kterému Ministerstvo práce a sociálních věcí jako odvolací orgán (dále také „stěžovatel“) nevyhovělo, odvolání účastníka správního řízení podle ust. § 90 odst. 5 správního řádu zamítlo a rozhodnutí úřadu práce jako prvoinstančního správního orgánu potvrdilo. Předmětem posouzení správních orgánů obou stupňů, respektive důvodů pro vyřazení uchazeče o zaměstnání, byla skutečnost, že odmítl nastoupit do zaměs