Článek se věnuje problematice koordinátora bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi, jeho právnímu zakotvení a vymezení jeho odborné způsobilosti.
Úvodem
Ve světle statistik smrtelné pracovní úrazovosti za rok 2017, kdy se více než 23 % smrtelných pracovních úrazů stalo ve stavebnictví, je nezbytné neustále připomínat a zdůrazňovat všechny jednotlivé instituty a odborníky, které by osoby zúčastněné na výstavbě měly brát v potaz ve chvíli, kdy je na pořadu dne bezpečnost a ochrana zdraví při práci. Jednou z důležitých odborně způsobilých osob, zejména u větších staveb, je bezesporu koordinátor bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi (dále jen „koordinátor“), kterého je zadavatel stavby povinen písemně určit budou-li na staveništi působit zaměstnanci více než jednoho zhotovitele. Ustanovení § 17 odst. 1 písm. ze) a § 30 odst. 1 písm. zc) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že fyzická nebo právnická osoba se dopustí přestupku, pokud v rozporu s § 14 zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci neurčí jednoho nebo více koordinátorů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi, kdy při nedodržení této povinnosti hrozí pokuta až do výše 400 000 Kč.
Volba počtu těchto odborníků je taktéž na zadavateli stavby s přihlédnutím k druhu a velikosti stavby a její náročnosti na koordinaci opatření k zajištění bezpečné a zdraví neohrožující práce na staveništi. Skutečnost, zda je tato povinnost naplněna a byl zvolen adekvátní počet koordinátorů pro dané staveniště, je mezi jinými také jedním z faktorů, který je zohledňován při kontrolní činnosti oblastních inspektorátů práce.
S ohledem na povinnosti, které jsou koordinátorovi dány právními předpisy, se také předpokládá, že musí být určen při přípravě stavby od zahájení prací na zpracování projektové dokumentace pro stavební řízení do jejího předání zadavateli stavby a při realizaci stavby od převzetí staveniště prvním zhotovitelem do převzetí dokončené stavby zadavatelem stavby. Zákon nevylučuje, aby byl koordinátor stejný jak pro přípravu, tak pro realizaci stavby, avšak vzhledem k poměrně běžné praxi vytvářet projekty k velkým stavbám tzv. do šuplíku, to ne vždy bude reálné.
Cesta institutu koordinátora do českého právního řádu
Tato odborně způsobilá osoba byla do našeho právního řádu a potažmo též do systému bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v České republice transponována směrnicí Rady 92/57/EHS o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví na dočasných nebo mobilních staveništích (osmá samostatná směrnice ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391/EHS, dále jen „směrnice“).
Sama směrnice zdůrazňuje, že její potřeba vyvstala právě s ohledem na vysokou pracovní úrazovost na dočasných staveništích, kdy zejména při působení více subjektů podílející se na stavebních pracích (slovy směrnice „podniků) nedocházelo k dostatečné koordinaci prováděných prací. Dále zdůrazňuje, jak je zvykem většiny směrnic, že stanoví minimální standardy v dané oblasti, v tomto případě za účelem zajištění vyšší úrovně bezpečnosti a zdraví na dočasných nebo mobilních pracovištích. Ani samotná směrnice nezapomíná na osoby samostatně výdělečně činné a zaměstnavatele osobně zapojené do pracovní činnosti na dočasném nebo mobilním staveništi, protože i oni se běžně podílejí na stavebních pracích ve všech členských státech a zcela jistě mohou svou činností ohrožovat bezpečnost a zdraví jiných osob, tedy také zaměstnanců.
Transpozice směrnice a ukotvení institutu koordinátora byla velmi svízelná již proto, že česká odborná veřejnost jeho význam nechtěla dlouho akceptovat. K transpozici koordinátora tedy došlo při vzniku zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Česká republika vykazuje v současnosti plnou transpozici směrnice, tedy skutečnost, že všechny její povinné části byly řádně transponovány do právního řádu.
Způsoby zakotvení daného institutu se v jednotlivých členských státech Evropské unie značně liší. Některé státy dokonce dané činnosti přiřazují jiným odborníkům z oblasti stavebnictví a nevytvářejí novou svébytnou odbornou způsobilost, jiné požadují pouhá školení v dané problematice. Například v Polsku se nejedná o regulovanou profesi a může ji provádět kdokoliv, pokud má odpovídající odborné znalosti a zkušenosti nezbytné pro plnění těchto úkolů. V tomto případě je pak hlavní odpovědnost za kvalifikaci těchto osob na příslušných kontraktorech, kteří si odborníky na tuto činnost najímají. Naopak v Belgii mají nejen obdobný systém vycházející z osvědčení jako v České republice, ale nadto jejich právní úprava rozeznává dvě úrovně této kvalifikace (A a B), kdy pro konkrétní stavbu (staveniště) se požadovaná úroveň kvalifikace stanovuje dle předpokládaných rizik a celkového objemu prováděných prací na staveništi. V Estonsku například pak koordinátorem může být osoba, která má alespoň 3 roky praxe ve stavebnictví, a která prošla minimálně 8 hodinovým školením zaměřeným na bezpečnost ve stavebnictví.
Naproti tomu v Litvě, další pobaltské republice, mají velmi podrobně stanovenu kvalifikaci jednak pro koordinátora přípravy projektu a dále pro koordinátora ochrany práce. U obou se předpokládá, že dosahují základní úrovně teoretické znalosti obecně v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a specializovaných znalostí bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ve stavebnictví, nebo že získají první nebo, v případě koordinátora přípravy projektu, též druhou úroveň vyššího (vysokoškolského) vzdělání v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Dále musí obě odborné způsobilosti splňovat požadavek na příslušný certifikát (pro koordinátora přípravy projektu je nezbytný certifikát architektonické praxe nebo certifikát stavební praxe v oblasti designu (projektování) a pro koordinátora ochrany práce při provádění stavby certifikát stavební praxe v oblasti řízení stavebních prací a stavebního dozoru).
Dle výše uvedeného je jasné, že přestože se přístup k transpozici tohoto institutu se v jednotlivých státech poměrně hodně liší, účel institutu je vždy zachován, jen zatímco některé státy dávají přednost rigidnější regulaci dané profese, jiné spoléhají na objednatele služeb (případně zaměstnavatele těchto odborníků), že si odbornost osob dostatečně prověří. Současně je třeba vést v patrnosti, že různými přístupy k transpozici směrnice a nejednotnosti úprav z hlediska nezbytných součástí kvalifikačních předpokladů, vyvstala potřeba vždy při výkonu dané odbornosti přeshraničně či usazením v jiném členském státě než kde byla kvalifikace koordinátora získána, hodnotit, zda má dojít k uznání odborné kvalifikace takového koordinátora a zda není třeba jeho přístup na tamější trh v tomto oboru podmínit splněním dalších třeba i dílčích podmínek, jako jsou případná školení v dané zemi, rozdílová zkouška atd.
Odborná způsobilost koordinátora v České republice
Česká právní úprava jde zmiňovanou rigidnější cestou, kdy koordinátorovi vymezuje předpoklady odborné způsobilosti zákonem. Podle § 14 odst. 2 zákona je za koordinátora považována fyzická nebo právnická osoba určená zadavatelem stavby k provádění stanovených činností při přípravě stavby, popřípadě při realizaci stavby na staveništi. Současně platí, že koordinátorem může být určena pouze fyzická osoba, která splňuje stanovené předpoklady odborné způsobilosti v § 10 zákona.
Zákon hovoří o odborné způsobilosti koordinátora v § 10 odst. 2, kde jsou mu stanoveny jednotlivé kvalifikační předpoklady, ať již jde o vzdělání, praxi, či o jednotlivá osvědčení nezbytná k výkonu dané profese. Protože zákon hovoří hned v § 10 odst. 2 písm. a) o alespoň středním vzdělání s maturitní zkouškou v oboru vzdělání technického zaměření nebo vysokoškolském vzdělání technického zaměření, je třeba zdůraznit, že zákon dává posouzení, zda je naplněn předpoklad „technického zaměření“ oboru, za úkol tzv. držitelům akreditace podle § 20 zákona.
Tato jejich povinnost ověřovat splnění výše uvedených předpokladů vyplývá z § 6 odst. 1 nařízení vlády č. 592/2006 Sb., o podmínkách akreditace a provádění zkoušek z odborné způsobilosti, ve znění nařízení vlády č. 136/2016 Sb., když ustanovení mimo jiné uvádí, že žadatelem o vykonání zkoušky z odborné způsobilosti může být fyzická osoba splňující předpoklady odborné způsobilosti podle § 10 odst. 2 písm. a) a b) zákona, která podá přihlášku k provedení zkoušky a splnění uvedených předpokladů ověří odborná zkušební komise (myšleno odborná zkušební komise držitele akreditace) s ohledem na předmět zkoušky před zahájením zkoušky. Samozřejmě, jak plyne z ustanovení, dochází k ověření všech zákonných předpokladů, nejen technického zaměření studijního oboru.
Situace je držitelům akreditace poněkud stěžována skutečností, že pojem „technické zaměření“ není používán žádnými školskými předpisy. V množství kombinací existujících akreditovaných oborů je tedy třeba vždy posuzovat jednotlivé studijní plány oboru, aby bylo možno soudit, zda technické předměty tvořily významnou součást daného vzdělávacího programu, a je tedy možno posoudit tento obor jako obor s technickým zaměřením.
Technické zaměření oboru se stalo kvalifikačním předpokladem v květnu 2016 s poslední novelou zákona, když do té doby zde žádná omezení co do oboru pro koordinátory neexistovala. Zúžení oborových mantinelů vedlo samozřejmě k tomu, že mnozí tehdejší koordinátoři po uplynutí přechodného období již danou činnost nemohli vykonávat a hledali cestu, kterou by si mohli chybějící vzdělání doplnit. Jednou z možných variant, kterou ve svých stanoviscích neodmítá ani Ministerstvo práce a sociálních věcí, ani Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, je využití institutu tzv. jednotlivé zkoušky, který je upraven v § 113 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
V souladu s § 113 odst. 1 může každý, kdo získal alespoň základní vzdělání a není žákem střední školy, v rámci dalšího vzdělávání, konat za zákonem stanovených podmínek ve střední nebo vyšší odborné škole jednotlivou zkoušku, která svým obsahem a formou odpovídá závěrečné zkoušce, absolutoriu, zkoušce profilové části maturitní zkoušky z příslušného zkušebního předmětu nebo zkoušce společné části maturitní zkoušky z příslušného zkušebního předmětu, uskutečňované v dané škole. Nutno zdůraznit, že jednotlivou zkouškou se nenahrazuje stupeň vzdělání, pouze jím lze rozšířit ten stávající.
Dokladem o úspěšném vykonání jednotlivé zkoušky je osvědčení o jednotlivé zkoušce, které dokládá rozsah znalostí a dovedností odpovídající konkrétní absolvované zkoušce. I v tomto případě však platí, že naplnění zákonného předpokladu posuzuje držitel akreditace skrze odbornou zkušební komisi. Určitým vodítkem, zda absolvováním jednotlivé zkoušky došlo k nápravě nedostatečnosti, co do oboru vzdělání, pak může být také § 49 vyhlášky č. 177/2009 Sb., o bližších podmínkách ukončování vzdělávání ve středních školách, ve znění pozdějších předpisů, který upravuje tento institut v podrobnostech.
Ustanovení § 10 odst. 2 písm. b) zákona stanoví další kvalifikační předpoklad odborné způsobilosti koordinátora, odbornou praxi v délce alespoň 3 let, jestliže fyzická osoba získala vzdělání uvedené v § 10 odst. 2 písm. a) zákona, nebo v délce alespoň 1 roku, jestliže fyzická osoba získala vysokoškolské vzdělání stavebního zaměření, kdy za odbornou praxi se považuje doba činnosti vykonávané při přípravě nebo realizaci staveb.
I z tohoto předpokladu je patrné, že zákonodárce se snaží omezovat danou odbornou kvalifikaci technickým směrem, zvláště když dochází ke zvýhodnění absolventů škol stavebního zaměření. Lze soudit, že vzhledem k činnostem, které koordinátor v praxi vykonává je to nejen žádoucí směr zúžení, ale také možný náznak toho, kam se jednou úprava tohoto institutu může posunout. Tedy že dojde k oborovému zúžení do té míry, že koordinátorem bude moci být pouze absolvent školy stavebního zaměření.
Konečně § 10 odst. 2 písm. c) zákona upravuje jako předpoklad odborné způsobilosti koordinátora osvědčení o úspěšně vykonané zkoušce z odborné způsobilosti nebo periodické zkoušce a případně též osvědčení o odborné způsobilosti k výkonu hornické činnosti nebo činnosti prováděné hornickým způsobem, bude-li vykonávat činnost koordinátora při hornické činnosti nebo činnosti prováděné hornickým způsobem. V praxi se totiž ukázalo, že koordinátor bez osvědčení o odborné způsobilosti k výkonu hornické činnosti nebo činnosti prováděné hornickým způsobem není vůbec schopen koordinovat hornické činnosti nebo činnosti prováděné hornických způsobem, protože se jedná o velmi specifické prostředí s odlišnými riziky i volenými opatřeními, proto Český báňský úřad úspěšně vznesl v rámci legislativního procesu poslední novely zákona požadavek na zohlednění těchto skutečností v seznamu kvalifikačních předpokladů.
Povinnosti koordinátora
Povinnosti koordinátora vyplývají zejména ze zákona a v podrobnostech jsou rozvedeny nařízením vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích, ve znění nařízení vlády č. 136/2016 Sb. (dále jen „nařízení“).
Konkrétně se tedy jedná zejména o § 10 odst. 4 a § 18 zákona a § 7 a 8 nařízení. Z právního hlediska lze považovat za zajímavé, že zákon v § 18 jak v odst. 1 v písm. c), tak v odst. 2 v písm. c) zdůrazňuje povinnost koordinátora provádět další činnosti stanovené prováděcím právním předpisem. Zákon tedy deklaruje skutečnost, která je z právního hlediska nadbytečná, když samotný prováděcí předpis, nařízení, poskytuje dostatečně jednoznačnou konkretizaci povinností stanovených zákonem.
Jednotlivé předepsané povinnosti mají plnit účel směrnice, tedy zvyšovat bezpečnost a chránit zdraví osob vyskytujících se na staveništích. S ohledem na kontrolní činnost oblastních inspektorátů práce lze však konstatovat, že ne vždy je v praxi tento účel naplněn, protože povinnosti koordinátora nejsou v každém případě plněny řádně. Dle Roční souhrnné zprávy o výsledcích kontrolních akcí za rok 2017, kterou každoročně vydává Státní úřad inspekce práce, patří mezi běžné nešvary koordinátorů například nedostatečné upozorňování na zjištěné nedostatky, nevyžadování bezodkladné nápravy, nedostatečná kontrola dodržování plánu BOZP a nekontrolování zajištění obvodu staveniště. Vše uvedené jsou jednoznačně dané povinnosti právními předpisy.
Pro úplnost lze dodat, že zákon č. 251/2005 Sb. o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, stanoví v § 17 odst. 1 písm. za) a § 30 odst. 1 písm. za) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že nesplněním některých z povinností koordinátora bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi podle § 10 odst. 4 nebo § 18 zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je spáchán přestupek, který může vést k uložení pokuty až ve výši 300 000 Kč.
Závěrem
Dnes lze již tvrdit, že institut koordinátora se sžil s českým právním prostředím, i se samotnou odbornou praxí. Dalším krokem tedy musí být zkvalitnění činnosti těchto odborně způsobilých osob a to zejména s akcentem na plnění povinností, které jim ukládají příslušné právní předpisy. V této oblasti, jak vyplývá z kontrolní činnosti jednotlivých oblastních inspektorátů práce, mají koordinátoři poměrně velký prostor pro zlepšení.
Plán BOZP na staveništi často nesplňuje právními předpisy předpokládané požadavky, protože má často velmi obecnou podobu, kdy jej lze aplikovat na jakékoliv pracoviště a přitom na žádné, když nedochází k zohlednění individuálních podmínek jednotlivých pracovišť v rámci vytyčeného staveniště. Povinnosti dané koordinátorovi právními předpisy bývají plněny mnohdy velmi formálně opět bez dostatečného provázání s konkrétním staveništěm a průběhem prací. „Nejčastěji porušovanou povinností u koordinátorů BOZP je nesledování provádění rizikových prací a neupozorňování na nedostatky, nevyžadování bezodkladné nápravy, nekontrolování dodržování plánu BOZP a nekontrolování zajištění obvodu staveniště. Uvedené nedostatky jsou způsobeny i neprůkaznou činností koordinátora BOZP, kdy o své činnosti nevedou žádné zápisy, prokazatelně neupozorňují zhotovitele na zjištěné nedostatky apod.“1)
Lze konstatovat, že koordinátorů je na českém trhu dostatek, když v září tohoto roku bylo registrováno celkem 2 369 platných osvědčení. Jejich roční přírůstek je poměrně stabilní s mírně klesající tendencí. Jako příklad lze uvést čísla z posledních let, kdy v roce 2015 přibylo 450 nových osvědčení, v roce 2016 jich bylo 382, v roce 2017 získalo nové osvědčení 340 koordinátorů a letos dle průběžných čísel již 326.
Mírný pokles může znamenat nasycenost daného trhu a možná též zpřísnění pravidel pro výkon této činnosti zásadní novelou zákona č. 88/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, která zasáhla významným způsobem do regulace institutu koordinátora.
Přinesla precizaci některých termínů a dílčím způsobem zohledňovala i mnoho poznatků z praxe osob zúčastněných na výstavbě. Nutno dodat, že i tak je pravděpodobné, že zdokonalování dané právní úpravy bude v budoucnu ještě třeba provést další novelou. Zde lze však doufat, že případná novela přijde s dostatečným časovým odstupem od té zmiňované, aby mohla být poslední novela řádně vyhodnocena ve svých kladech a záporech a nedocházelo tak ke zbytečným dílčím novelizacím vedoucím ke snížení přehlednosti právního řádu v dané oblasti.
ZDROJE:
- Směrnice Rady 92/57/EHS o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví na dočasných nebo mobilních staveništích (osmá samostatná směrnice ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391/EHS.
- Státní úřad inspekce práce: Roční souhrnná zpráva o výsledcích kontrolních akcí za rok 2017.
- Výzkumný ústav bezpečnosti práce: Pracovní úrazovost v České republice v roce 2017.
- Zákon č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), ve znění pozdějších předpisů.
- Likumi.lv: LEGAL ACTS OF THE REPUBLIC OF LATVIA. Dostupné na: https://likumi.lv/ta/en/id/71958-labour-protection-requirements-in-performing-construction-work.
- Výzkumný ústav bezpečnosti práce: Katalog OZO. Platná OSVĚDČENÍ KOO A PREV. Dostupné na: https://docs.google.com/spreadsheets/d/1uHl2rjSz4vVgqKvmsYINjkEzhYTbQKzRqmz3-e6fC5o/edit#gid=1193638827.