Změny v právní úpravě dovolené, které s účinností od 1. 1. 2021 přinesla novela zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZP“), vyhlášená ve Sbírce zákonů pod číslem 285/2020, vyvolaly kontroverzní reakce. Někteří ty změny přijali s povděkem, jiným z nich naskakuje husí kůže. Především však vznikají laické výklady, které odrážejí nepochopení původního záměru novely.
Účelem tohoto článku není primárně vysvětlovat, v čem příslušná změna spočívá a kde konkrétně vznikl rozdíl oproti právní úpravě účinné do konce roku 2020. Zaměřím se v něm na problémy a zejména pak omyly, s nimiž se v této souvislosti setkávám a které podle mého názoru aplikaci nových pravidel zbytečně komplikují. Věřím, že i díky následujícímu textu zejména personalisté a mzdové účetní naznají, že nová právní úprava dovolené není tak složitá, jak to na první pohled třeba vypadá, a že jí přijdou „na chuť“.
Dovolená „v hodinách“
Když se člověka nedotčeného ve větší míře pracovním právem zeptáte, co slyšel nebo ví o novinkách v oblasti dovolené, zpravidla opáčí, že jde o „dovolenou v hodinách“. Ano, jestliže do konce roku 2020 jsme měli potřebu výměru dovolené v týdnech přepočítávat na dny (podle počtu pracovních dnů zaměstnance připadajících mu v průměru na týden), nově zaměstnanci za splnění příslušných podmínek a podle počtu celých násobků odpracované týdenní pracovní doby vzniká právo na dovolenou vyjádřenou v hodinách. A platí to jak pro dovolenou za kalendářní rok, tak pro dodatkovou dovolenou. Záhy ale zjistíte, že mnozí si ono spojení „dovolená v hodinách“ překládají do režimu jejího čerpání, a to v tom smyslu, že nově je umožněno, aby zaměstnanec čerpal dovolenou opakovaně v řádu třeba jedné nebo dvou hodin.
Nic takového novela zákoníku práce samozřejmě nepřinesla a přinést ani nemohla, popíralo by to účel dovolené, kterým je odpočinek zaměstnance. Zákon sám upravuje minimální rozsah čerpání dovolené nově v ustanovení § 218 odst. 6, dle kterého „čerpání dovolené může zaměstnavatel zaměstnanci s jeho souhlasem výjimečně určit v rozsahu kratším, než činí délka směny, nejméně však v délce její jedné poloviny, nejde-li o zbývající část nevyčerpané dovolené, která je kratší než polovina směny“. Z této věty lze dovodit následující:
- O určení čerpání dovolené rozhoduje pořád zaměstnavatel (prostřednictvím příslušného vedoucího zaměstnance). I když zaměstnanec požádá o čerpání dovolené v kratším rozsahu, nemusí mu být, ba v řadě případů ani nemůže být, vyhověno.
- Není vyloučeno, aby zaměstnanec čerpal dovolenou v délce právě a jenom jedné své směny. V některých případech to zákon svým způsobem dokonce předpokládá (viz dále k dovolené ve svátek). Ani nadále nelze však dovolenou „drobit“ do nepřiměřeně krátkých částí. Také v roce 2021 platí beze změny pravidlo obsažené v ustanovení § 217 odst. 1 ZP, že „poskytuje-li se zaměstnanci dovolená v několika částech, musí alespoň jedna část činit nejméně 2 týdny vcelku, pokud se zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodne na jiné délce čerpané dovolené“.
- Čerpání dovolené v rozsahu kratším, než činí délka směny zaměstnance, je spojeno se dvěma omezeními - jde o výjimečnou záležitost (tj. nebude se to stávat pravidelně) a zaměstnanec s takovým postupem souhlasí (zpravidla je to on sám, kdo o dovolenou v tomto režimu žádá; jako příklad lze uvést situaci, kdy se zaměstnanec podrobí vyšetření nebo ošetření ve zdravotnickém zařízení a po zbývající část své směny, kterou by jinak musel odpracovat, hodlá čerpat dovolenou, protože do zaměstnání se jednoduše nechce už vracet).
- Délka dovolené čerpané ve výše uvedeném režimu musí činit alespoň polovinu směny zaměstnance (té, ve které zaměstnanec dovolenou čerpá). U zaměstnanců se směnami dlouhými třeba 7,5 hodiny nebo 7,75 hodiny lze doporučit, aby to byla doba delší této poloviny, a čerpání se t