JUDr. Petr Seidl - strana 2

Definice zastřeného zprostředkování zaměstnání byla legislativně ukotvena prostřednictvím novely zákona o zaměstnanosti teprve s účinností od 29. 7. 2017. Tento institut nebyl součástí vládního návrhu předmětné novely, ale byl do ní inkorporován následně prostřednictvím poslanecké iniciativy. Přes svoje relativní mládí se však poměrně rychle stal využívaným prostředkem postihu ze strany orgánů inspekce práce. Smyslem článku pak je v souvislostech upozornit na vybrané aspekty dané problematiky, včetně otázek aplikační praxe.

Vysílání zaměstnanců v rámci směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „směrnice o vysílání pracovníků“) je na národní úrovni ošetřeno rovněž zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Recentní rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) vztahující se k vysílání cizinců z tzv. třetích států svědčí o tom, že jeho dosavadní způsob interpretace těchto předpisů ve vztahu k vyslaným cizincům a jejich zaměstnavatelům vnáší do praxe spíše nejasnosti.

Dne 29. 7. 2017 nabyla účinnosti novela zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů1), na jejímž základě došlo k přímé novelizaci některých ustanovení zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOchrZ“).

V rámci směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „směrnice o vysílání pracovníků“) mohou své zaměstnance nadnárodně vysílat také agentury práce a poskytovat je jako pracovní sílu dalším subjektům (podle české úpravy uživatelům) usazeným v jiném členském státě Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru nebo Švýcarska (dále jen „členský stát“). V následujícím textu se proto zaměříme na některé specifické aspekty činnosti agentur práce s přihlédnutím k unijním a vnitrostátním právním předpisům i judikatuře.

Možnost zaměstnavatelů vysílat své zaměstnance v rámci směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „směrnice o vysílání pracovníků“) je jedním ze základních pilířů svobody poskytování služeb na vnitřním trhu Evropské unie (dále jen „EU“) již řadu let. V současnosti je však tato problematika intenzivně diskutována zejména s ohledem na návrh již druhé revize této směrnice, která může významně změnit ráz současného vysílání zaměstnanců.

V souvislosti s aktuální situací společnosti OKD, a.s. (dále jen „dlužník“ nebo také „zaměstnavatel“), jsou často zmiňovány sociální dopady její platební neschopnosti, včetně obavy zaměstnanců o výplatu jejich mezd. Určitou hmotnou pomoc v takových případech může dotčeným zaměstnancům nabídnout Úřad práce České republiky (dále jen „úřad práce“) prostřednictvím zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně zaměstnanců či ZOchrZ“).