Články

Nad filozofií propouštění zaměstnanců v době krize se nyní moc zaměstnavatelů nezamýšlí, málokdo přemýšlí skutečně strategicky a efektivně. Je to dáno tím, že již málo firem má jednoho konkrétního vlastníka, je málo rodinných firem, firmy jsou v dnešní době vlastněny různými fondy, finančními skupinami a ty často přemýšlí pouze v dimenzích aktuálních zisků.

V souvislosti s pandemií koronaviru nemůžeme vyloučit případy, kdy bude docházet k hromadnému propouštění proto, že zaměstnavatelé nebudou mít pro zaměstnance práci nebo odbyt na vyrobenou produkci, anebo nebude zájem o jimi poskytované služby.

Téma hromadného propouštění zaměstnanců nebylo v uplynulých deseti letech vzhledem k hospodářskému vývoji příliš aktuální, přestože s předvídanou blížící se recesí se v poslední době náznaky zájmu o příslušnou právní úpravu opět začínaly pomalu objevovat. Současná situace způsobená šířením koronaviru nicméně doslova ze dne na den zcela znemožnila nebo významně zkomplikovala podnikání značnému počtu subjektů. I navzdory opatřením na podporu ekonomiky a postupnému uvolňování restrikcí tak řada zaměstnavatelů, zejména v sektoru služeb, bude zřejmě nucena přistoupit k propouštění zaměstnanců ve větším rozsahu, při němž bude nezbytné zohlednit požadavky stanovené zejména § 62 a § 63 zákoníku práce.

Na co se v současné době zaměstnavatelé (a vlastně i zaměstnanci) ptají vůbec nejvíce, jsou samozřejmě otázky vztahující se k problémům, které do pracovněprávní praxe přinesla pandemie COVID-19. Mezi těmito otázkami vévodí (alespoň tedy u zaměstnavatelů z tzv. mzdové sféry) logicky ty, které se týkají finanční podpory zaměstnavatele prostřednictvím cíleného programu podpory zaměstnanosti příznačně nazvaného „Antivirus“ a v té souvislosti povahy překážek v práci, jejichž existence může – za splnění dalších podmínek – právo na takovou podporu založit.

Pracovní poměr jako jeden ze základních pracovněprávních vztahů může skončit pouze při naplnění určitých zákonných předpokladů. Vůdčím principem pracovněprávních vztahů je tzv. zvláštní ochrana postavení zaměstnance, která se nejvýrazněji projevuje ve skutečnosti, že zaměstnanec může pracovní poměr ukončit na základě výpovědi z jakéhokoli důvodu (i bez jeho uvedení) a naopak zaměstnavatel tak může učinit pouze z důvodů předpokládaných zákonem.

Institut hromadného propouštění je v současné době naštěstí relativně řídkým fenoménem, zejména z důvodu trvající ekonomické stability, ba prosperity. V tzv. kapitalistickém systému však – jak známo – dochází k pravidelnému nástupu i jiných cyklů, v tomto kontextu mám na mysli cyklus tzv. recese. Právě v období recese ekonomiky by našel institut hromadného propouštění (bohužel) své širší uplatnění.