Kdo by nechtěl být ve své práci úspěšný a spokojený. Důvodem, proč tomu tak občas není, však nemusejí být jen nepříznivé vnější okolnosti. Svou profesní úspěšnost a spokojenost máme totiž z velké míry ve svých rukou. A naopak, naše nespokojenost je mnohdy jen zbytečným plodem některých nevhodných myšlenkových či dalších návyků, často i zvyků, kterých si nejsme zcela vědomi. Článek se zabývá praktickými psychologickými metodami pomáhajícími přehodnotit své zvyklosti a lépe uplatnit své schopnosti.
Nepříznivé návyky, které brání plně využít či rozvinout své schopnosti, lze často poměrně snadno překonat. Předpokladem je uvědomit si, které to jsou, a zaměřit se na jejich změnu. Často jde o zvyky, ať již v rámci chování či způsobu uvažování, které si plně neuvědomujeme či které na první pohled vypadají poměrně nevinně.
Na jaké zvyklosti se zaměřit
Kritická inventura vlastních zvyklostí by se měla přednostně zaměřit na oblasti, u kterých bývá prostor pro jejich zlepšení největší. Tyto oblasti bývají u většiny osob obdobné. Začít můžeme u schopnosti zvládat negativní emoce. Tyto emoce, především obavy či zlost, jsou společné všem, různí lidé však na ně reagují různě. Liší se především svým sklonem jim podléhat: někteří je zvládají, aniž by do jejich života příliš zasáhly, jiní jim dovolí, aby narostly tak, že je téměř pohltí. Jejich jednání, ale i uvažování se v důsledku toho stává nepřiměřené.
První krok k jejich lepšímu zvládnutí spočívá v tom, že si uvědomíme, co tyto emoce spouští, ať již v práci, či v osobním životě. Poté je třeba se jejich vzniku bránit. Příkladem je trénovat schopnost vyslechnout si bez velkého rozčilování kritiku, a to i tehdy, není-li zcela spravedlivá. A pokud jejich vzniku vždy zabránit nedokážeme, měli bychom se snažit alespoň o to, aby co nejdříve odezněly a abychom v době, kdy jsme pod jejich vlivem, nečinili žádné důležité úvahy, kroky či rozhodnutí.
Druhou oblastí, na kterou se můžeme zaměřit, jsou naše vztahy s ostatními. Zbytečné životní problémy souvisí totiž často se zvykem si tyto vztahy komplikovat.
Příkladem může být sklon poskytovat nevyžádané rady či pronášet zbytečné, osobně laděné poznámky. Ještě vážnější může být trvalý sklon (který navíc dáváme občas zbytečně najevo) nezajímat se příliš o zájmy či názory ostatních. I když nikdo z nás nedokáže do druhých zcela proniknout, chceme-li se zbytečných komplikací či nedorozumění ve vzájemných vztazích vyvarovat, je třeba s nimi komunikovat. Tedy ptát se na jejich názory a jejich slovům naslouchat.
K posouzení toho, jak naše vztahy fungují, může přispět, položíme-li si čas od času otázky typu „Máme sklon se s ostatními často hádat?“, „Jsme zpravidla tím, kdo tyto hádky spouští?“, „Řešíme své spory tak, že se snažíme za každou cenu prosadit svou (nebo se snažíme spíše nalézt shodu)?“ apod.
I zde mohou být totiž příčinou problémů určité zvyklosti, které si možná plně neuvědomujeme. Příkladem je sklon zbytečně vstupovat do malicherných sporů, v