Článek se věnuje problematice specifik v otázkách bezpečnosti práce u strážníků obecní (potažmo městské) policie.
Úvod
Strážníci obecních (městských) policií tvoří svou činností nezastupitelnou a poměrně specifickou skupinu zaměstnanců, a to nejen povahovou vykonávaných činností, ale též právní úpravou, která ji reguluje. Statistické údaje o činnosti obecních policií, které každoročně zveřejňuje na svých internetových stránkách Ministerstvo vnitra, za rok 2018 uvádí, že u obecních policií sloužilo minulý rok 8 386 zaměstnanců zařazených na pozici strážníka1). Z výše uvedeného počtu je 1864 strážníku starších 51 let. Z hlediska úrazových statistik, které vede Státní úřad inspekce práce, se jedná o skupinu zaměstnanců s vysokým rizikem pracovního úrazu.
Ač jsou často srovnávání se základními složkami integrovaného záchranného systému, tedy záchranáři hasiči a příslušníky Policie ČR, nemělo by se zapomínat, že jsou řazení mezi ostatní složky s podpůrnou povahou svých činností. Mnohdy je zdůrazňováno, že jejich práce je méně nebezpečná než práce policistů, a proto například by jim neměl příslušet rizikový příplatek ve stejné výši, nicméně na tuto otázku je třeba pohlížet tak, že jsou to zaměstnanci nikoliv příslušníci ozbrojených sborů, že nemají práva a povinnosti jako tyto osoby a že jejich vztahy se zaměstnavatelem se řídí primárně zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), s modifikacemi, které předpokládá zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecné policii“). Jejich ochrana v souvislosti s výkonem práce je tedy postavena na jiném základě, lapidárně řečeno tedy to, co musí strpět příslušník bezpečnostních sborů, nemusí vždy podstupovat strážník obecní policie, protože se na něj aplikují v mnohém odl