Mgr. Jiří Salač, LL.M. (Kiel)

Konto pracovní doby je institutem, který v českém právu existuje již více než patnáct let, zaveden byl s účinností současného zákoníku práce. Jedná se o moderní systém rozvržení pracovní doby, který zejména těm zaměstnavatelům, kteří provozují podnikatelskou činnost, umožňuje pružně reagovat na měnící se potřebu práce v závislosti na odbytu jejich produkce.

Zaměstnavatel, jako silnější strana v pracovněprávních vztazích, nese dle zákona tzv. objektivní odpovědnost ohledně následků pracovních úrazů a nemocí z povolání zaměstnanců. Aktuální novelou zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, byly upraveny některé povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu a nemajetkovou újmu. Změny se týkají především rozšíření okruhu osob, které mají nárok na tzv. jednorázové odškodnění pozůstalých, a nového způsobu odvození výše náhrady výdajů na zřízení pomníku nebo desky od průměrné mzdy.

Zaměstnavatelé vnímají kontrolu plnění pracovních povinností zaměstnanci, včetně kontroly řádného hospodaření s majetkem zaměstnavatele, jako jedno ze svých stěžejních práv. Vskutku, dle zdravého rozumu je legitimní, aby zaměstnavatel zaměstnance při užívání svěřeného majetku určeného k plnění pracovních úkolů kontroloval. Tato kontrola a jiné sledování jsou ovšem zaměstnavatelem velice často vykonávány, ač nevědomky a možná i s dobrým úmyslem, v rozporu se zákonem. Rozsah práva zaměstnavatele kontrolovat totiž není bezbřehý, jelikož právo zaměstnavatele na kontrole zaměstnanců je ve střetu s právem zaměstnance na ochranu jeho osobnosti a soukromí.

Osobní automobily a jiná motorová vozidla jsou dnes již nedílnou součástí našich životů. Je proto pochopitelné, že hrají velmi důležitou roli též ve vztazích mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Vzhledem k tomu, že užití firemních či vlastních vozů zaměstnanci při výkonu práce má mnohé dopady do pracovněprávních vztahů, je vhodné tyto právní aspekty shrnout. Cílem tohoto příspěvku je proto takové shrnutí a obecný výklad k právnímu režimu užívání firemních vozidel zaměstnanci.

Udržení klíčových zaměstnanců je pro zaměstnavatele zásadním úkolem nejen v období, kdy se nezaměstnanost drží na historickém minimu. I přesto se nevyhnutelně stává, že stěžejní zaměstnanci odcházejí, a je tedy nutné, aby se zaměstnavatel na tento okamžik připravil s ohledem na všechny dopady, které mohou být odchodem klíčových zaměstnanců způsobeny. Odchod zaměstnance totiž nutně nekončí rozloučením v poslední den pracovního poměru. Vedle potřeby najít adekvátní náhradu je nutno se také vypořádat s možností nástupu tohoto bývalého zaměstnance ke konkurenci, případně se vznikem nového konkurenčního subjektu v zaměstnanci samotném, což může pro zaměstnavatele, který je podnikatelem, mít dalekosáhlé důsledky a případně ohrozit i samotnou jeho budoucí existenci.

V moderní ekonomice se zvyšuje důležitost účinné ochrany autorského práva a práv průmyslových. Jedná se o tzv. práva k duševnímu vlastnictví, jejichž předmětem není konkrétní fyzický objekt, ale určitý výsledek tvůrčí duševní činnosti (autorské dílo, vynález atd.). Pravidelně vznikají takové výsledky činností zaměstnanců v rámci zaměstnání. Vzniká pak otázka, jaká práva v této souvislosti náleží zaměstnanci a jaká zaměstnavateli.

Institut přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů plní v pracovním právu funkci garance základní míry jistoty zaměstnance, že podmínky jeho pracovního poměru budou zachovány také v případě změny subjektu zaměstnavatele, na který nemůže mít z pozice osoby vykonávající závislou práci přímý vliv. Ačkoliv je konstrukce přechodu práv a povinností z hlediska právní techniky zdánlivě jednoduchá, nelze jí upřít značnou obecnost, která v praxi vyvolává řadu otázek vedoucích k nejistotě na straně zaměstnanců i zaměstnavatelů.

Jedním z důsledků trvalého růstu počtu obchodních společností a jiných typů právnických osob působících v České republice je i nárůst počtu pozic, které je dle zákona třeba personálně v těchto společnostech obsadit. Vzhledem k dlouhodobé nízké míře nezaměstnanosti a nedostatku volných pracovníků na trhu práce se zaměstnavatelé stále častěji obracejí do vlastních řad a obsazují nové funkce svými zaměstnanci.

Zaměstnanecké akcie představují zajímavý participativní prvek zaměstnanců na společnosti, který známe spíše z velkých nadnárodních korporací z anglosaského, resp. globálního prostředí. Český právní řád však v souladu se soudobými trendy zavedení takového motivačního systému nejen umožňuje, ale liberálním pojetím úpravy cenných papírů k takovému kroku přímo vybízí. Jedná se však o právně poměrně složitý proces, který zasahuje do vlastnické struktury obchodní korporace a jejích základních dokumentů.

Pracovní smlouva je jedním z nejčastěji uzavíraných smluvních typů, se kterým v průběhu života přijde do kontaktu téměř každý člověk. I přes zdánlivou nekomplikovanost tohoto zákonem detailně upraveného smluvního typu se u laické i odborné veřejnosti setkáváme pravidelně s mnohými nejasnostmi či chybami, ke kterým v praxi opakovaně dochází. Tento článek se kromě rozboru povinných náležitostí pracovní smlouvy zaměří na některé její další aspekty, které jsou v praxi často předmětem nejasností či nesprávné aplikace.

I přes rekordně nízkou nezaměstnanost v posledních letech narůstá v České republice počet exekucí, dle statistik narostl i přes ekonomickou konjunkturu v roce 2017 počet osob zatížených exekucí o 3,4 % na 836 tisíc. Podle informací Exekutorské komory ČR je každou hodinu zahájeno 75 exekucí a každý dlužník má v průměru 5,4 exekuce (v roce 2013 pouze 3,4), přičemž celkově je nyní vymáháno 332,6 miliard Kč.

Již za necelý rok bude účinné obecné nařízení EU č. 2016/679 o ochraně osobních údajů (GDPR - General Data Protection Regulation), které zavede pravidla přímo použitelná na celém území Evropské unie.1) Jaké novinky nařízení přinese, jak se změní povinnosti správců a zpracovatelů údajů a jaké sankce jim budou hrozit v případě porušení nařízení?

Změny ve společenských a ekonomických poměrech přinášejí potřebu neustálého vývoje všech právních oblastí. Pro současný svět je typická rostoucí síla mezinárodních korporací s celosvětovým dosahem a se schopností způsobit dalekosáhlé škody. Angloamerický právní systém tuto situaci řeší zavedením principu kolektivní trestní odpovědnosti, kterou se následně inspirovaly i právní řády jednotlivých států Evropy a právnickým osobám přinesly nový a dosud neznámý druh odpovědnosti trestní.

Důsledkem pracovního úrazu nemusí být pouze povinnost zaměstnavatele odškodnit poškozeného dle zákoníku práce. Právní problematika pracovních úrazů je mnohem komplikovanější. Typicky totiž dochází ke vzniku dalších typů odpovědností a kromě zaměstnavatele mohou být odpovědností stiženy i jiné osoby. Náhrada škody z úrazu může dále znamenat vznik dalších regresních nároků. Cílem článku je popsat jednotlivé typy odpovědností a jejich vzájemný vztah a zmínit důsledky pro podnikovou praxi.